Kočky nemají devět životů

5.

Jsem relativně klidný a vyrovnaný člověk. Nehádám se, neperu se, nenaříkám. Ale jestli něco opravdu nesnáším, tak je to ranní vstávání! Obzvlášť hrozné to je, když vedle vás leží někdo, kdo vstávat nemusí a může prospat celý den. Jonášovi vykukovala noha z pod peřiny a nevěděl o světě.

Trochu jsem se zkulturnil v koupelně a ještě se stavil naproti do pekárny, ať má kotě čerstvou snídani. Nechal jsem mu ji na stole a vyrazil po několika dnech do práce. Obvykle jezdívám autobusem, je to levnější a já s i rád po cestě čtu knihy. Autem jezdím jen když brutálně zaspím nebo když potřebuji vzít těžký nákup. Ale dnes na to kašlu, jedu autem. Musel jsem se pousmát, když se na zpětném zrcátku zhoupnul voňavý stromeček s obrázkem stříbrné mourovaté kočky, co jsem před pár měsíci koupil na benzínce.

Celý den v práci se strašně táhl a já pořád musel myslet na to, co se děje doma. Takto to nejde. Vytáhl jsem z krabice jeden z vyřazených telefonů, které putují na likvidaci a doplnil mu chybějící části z ostatních vyražených mobilů. Po cestě z práce se stavím na nákup a rovnou koupím i simku.

Konečně se přehoupla pátá hodina a já mohl pomalu vyrazit k domovu. Je to jiný pocit, když víte, že tam na vás někdo čeká. Ještě jsem se stavil na nákup, už máme vybílenou ledničku. Nakoupil jsem jídlo do zásoby, přihodil pár konzerv s tuňákem, to se neztratí, a ještě jsem se zastavil u regálu s kakaem. Přichytil jsem sám sebe přitom, že se usmívám. 

 Ještě do trafiky pro simkartu a valím domů za kotětem. Čím blíž domovu jsem byl, tím víc jsem zrychloval. Potichu jsem otevřel dveře a s plnými taškami nakoukl dovnitř.

Čekal jsem, že Jonáš bude spát, ale vesele hopsal ke mně po jedné noze. Chtěl jsem začít nadávat, že si ublíží a že se má šetřit, ale když jsem viděl jeho radost, že už to zvládá sám, musel jsem se usmívat jako sluníčko. Vybalil jsem nákup a viděl Jonáše, jak nenápadně sleduje konzervy s tuňákem. Jednu jsem mu otevřel a doufal, že si k tomu vezme aspoň chleba nebo rohlík, ale jemu fakt stačí jen vidlička a je spojený.

Po svačince jsem vytáhl telefon a simkartu a dal to Jonášovi. „Uložím ti tam svoje číslo. Já vím, že mobil nepotřebuješ, ale budu klidnější, když budu vědět, že kdyby se cokoliv stalo, tak mi můžeš zavolat do práce, chápeš?"

Jonáš kývl a šel si hrát s mobilem na gauč. Výborně, vypadá to, že nějaké zkušenosti s technikou má. O práci méně.

Tento nedostatek informací mě ničí, fakt bych nutně potřeboval vědět víc. Víc o něm, kde žil, co dělal, co je vlastně zač, všechno. Ale jednou jsem si řekl, že na něj nebudu tlačit a to dodržím. Třeba mi časem něco řekne sám. Časem.... Jako bych už počítal s tím, že tu zůstane. Podíval jsem se na něj, jak se hraje na gauči s mobilem a srdce se mi sevřelo při představě, že by odešel.

„Budu ti nosit obědy z práce, už jsem to domluvil s kolegou. Jen mi musíš říct, jestli něco nejíš nebo nemáš rád."

„Nejím zeleninu, ani brambory, nic takového."

„Nejíš to proto, že ti to nechutná nebo proto, že to nemůžeš?" Hlavně opatrně, netlačit na pilu, žádný velký výslech, ať se nevyděsí....

„Nedělá mi to dobře, kočky asi zeleninu moc dobře nestráví." Kývl jsem, že chápu.

Výborně, tak zase jsem se někam posunuli. Sice toho nevím moc, ale pomaloučku polehoučku.... Už jsem toho dotazování pro dnešek raději nechal a pomáhal prckovi nastavovat mobil.

Další dny nám ubíhaly stejně. Přijel jsem z práce, Jonáš byl po celém dni vyspaný a v dobré náladě. Očividně má větší potřebu spánku, prostě jako opravdová kočka. Nebo je to možná tím, že pořád není stoprocentně v pořádku. Ale zraněná noha se lepšila každým dnem, z čehož jsem měl smíšené pocity.

Na jednu stranu radost z toho, že se uzdravuje, na druhou stranu obavy, že až se uzdraví zmizí stejně rychle, jak se objevil. Vadilo by mi to tolik? Vždyť bych se vrátil ke svému poklidnému životu samotáře a nemusel se o nic starat. 

Jenže problém je v tom, že už se k tomu nechci vracet. Za těch pár dní se mi tak dostal pod kůži, že mě to až děsí. Zpětně si uvědomuji, jak osaměle jsem před tím žil. Uvědomuji si, jak mě asi baví se o někoho starat. Mít někoho, kdo mi dělá společnost, parťáka.

Parťák s těma nejkrásnějšíma modrýma očima na světě.