,,Ty jeden dementní demente! Však jsem ti jasně rozkázal, ať ten papirus z tý jeskyně vyhvedneš! To nedokážeš udělat pořádně sni jednu jedinou věc!? Hlavně, jak si každých 5 minut češeš houbu!"
Fíďolf řval jak pomatený. S česáním houby měl pravdu, Mistr už si ji měl co nevidět učesat, aby nenarušil svůj rozvrh, ale bylo by to neuctivé, takže čekal a při tom ho z nervozity chytal krysí záchvat.
,,Chill, more," ozvalo se z davu vojáků.
,,Já ti dám "chill more", kdo to řek?! Vylez ty kundibáde!!" Fíďolf už na to neměl. Nebyl tu jeho Xoskí, který by ho zkušeně uklidnil frázemi "To chce klid" nebo "Tvoje máma". Kňasovi na čele vsytoupla jeho přerostlá krční tepna, kterou si jako malý omylem přetáhl přes lebku. Tepala zuřivostí a vůdce vypadal, jako že už se na to fakt vysere.
,,Já!" řekl vojda a vystoupil ze zástupu. Byl to Jeníček, voják, který rád dělal pranky a čepoval v hradním pubu pivo. ,,Udělal jsem prank a Mistrovi ten papirus podělal. Nejsem ale takovej dement a mám ho schovanej ve voděodolný truhle. Tadync je." Sáhl si do kapsy a vytáhl gigaobří truhlu. Asi na svou kapsu použil zvětšovací zaříkadlo, protože v jeho kalhotech na takovou truhlu rozhodně místo nebylo. Truhla dopadla na zem a nám se naskytl pohled na nespočet složitých zámků.
,,Tak, teďkinc vám to vodemču." Jeníček se natáhl po truhle, ale v tu ránu se přiřítil jeden z těch nejvíc clumsy lidí, co znám. Rádíč. Pomocník Torpéda. V ruce držel nůž a mířil s ním přímo k Jeníkovi. Vypadalo to jako velmi nekoordinovaný běh, skoro jako by se měl každou chvili rozsekat. A taky že jo. Hodil hubu a jedním řezem rozkrájel Jeníčka na čtvrtiny.
Ne naschvál, ale omylem. Zakopl totiž při vycházení z kuchyně o klobásu a se snahou nevymáznout se, běžel s nožem v ruce až k nám, kde se konečně rozmázl a při tom zavinil Jeníčkovu smrt a sám si usekl všechny prsty.
,,Omg, to ne, já nechtěl!" brečel Rádíč.
,,No, a jsme v piči," řekl Mistr a konečne si začal pročesávat svou milovanou hubku.
