Uběhlo 5 dní od mé první bitvy. Cítila jsem se poněkud znuděná, mé vypracované svalstvo začalo odumírat. A vzhledem k tomu, že prišla na návštěvu Morana a na celé Krysmecko uvrhla krutou zimu, jsme klepali kosu. Jelikož ten vyhulenec Kauen odbouchl kotelnu kilem heráku, neměli jsme se jak ohřát, a tak každý dostal kožich upletený z krysí vlny a Xoskovo chlupů. Občas jsem se zamyslela a zalekla nad tím, z jaké části jeho těla jsou. Moc to nevonělo.
HuráC dostal kožich z nosních chlupů, na pár místech ještě visely šňudráky.
,,Jé hustý, svačina!" lol to je dement..
Někteří vojáci měli tak omrzlé prsty, že museli začít nosit zábaly z tuřínů a kapusty. Nesnáším kapustu.
Na každém rohu plápolal ohýnek, který jeho uživatelé krmili vším, co našli. Mrtvolami krys, jež skolila zima, mrtvolami mutantů, jež skolili vojáci, mrtvolami blech a vší, pro něž ztuhlá těla mrzáků byla nepoživatelná.
Nuda byla nesnesitelná pro všechny, kromě Kňase. Chytlo ho gamblení a každý den vyzýval několik lidí na souboj v jeho oblíbené hře KrysKros. V sázce byl život a jelikož Kňas podváděl a vymýšlel si random slova, přišlo o život tisíce jeho vojáků. Teda to si Kňas aspoň myslel, všichni totiž čekali ve frontě na gilotinu, kterou se hradní kat Džonas marně snažil vyprostit z ledovce, který se na ní vytvořil. Mlátil do ní holí ostošest, ale vzhledem k tomu, že si každých pět minut dával pauzu na brko a malýho gambáče, moc rychle mu to nešlo. A jestli se divíte, proč z gambáče taky není led, tak to vám fr nevysvětlim. Asi je to taková močka, že nemá bod mrazu.
Jenže nic netrvá věčně a to platí i v případě všemocného vůdce. Jeho milovaná hra ho začala srát a tak se rozhodl, že si musí najít jinou zábavu. Nejdřív se snažil využívat hradní posilku, ale to ho brzy omrzelo, protože neuzvedl víc než čtyři kila, neudělal ani jeden klik, při pokusu o dřep se mu vykloubila kolena a musel strávit pět dní v hradní ošetřovně. Není to moc gymrat.
Další obětí Kňasovy zábavy se staly hradní kurtyzány. Fuj. Nejen fuj Kňas, ale fuj hradní kurtyzány. Nevim, kde je Fíďolf vyhrabal, ale vypadaly dost jako jeho příbuzenstvo. Skřeky z jeho komnat doléhaly až na nádvoří. To mu ale taky moc dlouho nevydrželo, zase se dostal na ošetřovnu. Tentokrát ovšem nevím s čím, můžu se jen domnívat.
Jelikož už nevěděl coby, dostal se do krize středního věku a postihl ho syndrom vyhoření. Šlo to s ním z kopce. Vše nasvědčovalo tomu, že pojde, když tu se zjevil duch svatý.
Na nádvoří se snesla bílá holubice a v pracce svírala pergamen se žlutou pečetí ve tvaru krysy. Jakmile se Kňas o této novince dozvěděl, vymrštil se ze svého smrtelného lože a šupajdil ji odchytit. Nemusel ani tak pospíchat, protože mezitím přimrzla k povrchu. Když se jí snažil vyrvat pergamen z drápků, moc to nešlo, snažil se je zahřát svým dechem, ale tím smradem holubici udusil a tak jí posmrtně ochably svaly a pergamen pustila.
Na pergamenu stálo: ,,Et omine patris espiritus sancti, exorcisamute. Přijeď ty píčo."
