,, Xoskok?! Zvedej se. Dělej. Než napočítám do tří, budeš u mě! Raz...Dva... Xsoskoku. Xo- Xoskoku. Kurva neser mě. Ne. To ne. To nemůže být pravda ty šmejde. Ty můj pomatenče..." řval Kňas. Z očí se mu valily potoky slz.
Kolem Xoskokova bezvládně ležícího těla se shromáždili všichni přítomní vojáci.
,,Tak na tři" řekl mistr. ,,Raz..Dva.." S číslem tři si ho přehodili přes záda.
Dlouhými chodbami ho pomalu vlekli na nejbližší pohřebiště. Kňas byl zlomený. Rozechvělou ručkou dal povel vojákům. Položili ho na zem. Fíďolf vstal, podíval se Xoskímu do tváře. Jeho oči byly stále otevřené. A tak se Kňas něžnými prstíky dotkl jeho víček a opatrně mu navždy zavřel černé oči. Ty jeho byly nateklé. A plné slz.
Kauen si smutečně odplivl a dal povel ostatním. Tělo poskoka se opět octlo na zádech vojáků.
,,Já ho měl fakt rád" vysoukal ze sebe Schnur.
,,Byl to můj bratan" dodal Schwanz.
,,Jeho smrt je pro nás velkou ztrátou. A taky vyhlášením války s mutanty." Mistrova slova zněla naštvaně, ale i smutně.
,,Pomstíme ho" dodávali jeden po druhém vojáci, přicházející bůhvíodkud.
Vojáci soudruhovo tělo odnesli do jednoho z předpřipravených hrobů. Každý si nabral hromádku hlíny do hrsti.
„Budeš mi chybět kámo!" první hromádku hodil Mistr.
„Tak strašně tě pomstím, přísahám Bohu, pomstím tě Xoskoku..." Vykřikl smutně, byť naštvaně Krysler. Tato smutná situace otřesla celým královstvím. I já se cítila smutně, a to mě zajali.
Večer se blížil a nás vojáci odvedli zpátky do našich pokojů. Ve vedlejších celách byl slyšet neustavičný brek jejich - a teď už i našeho - vůdce.
„Myslíte, že taky umřem?"
„To nedovolím, dostanu vás odsud, Franzi." Ozval se Rudyho hlas vycházející z temné chodbičky.
Pokaždé, když jsem slyšela jeho hlas, se mi srdce rozbušilo tak moc, že jsem se někdy bála, aby to neslyšeli ostatní. Rudy. On je naše záchrana. Vždycky byl moje záchrana.
Sfoukli jsme všechny svíčky, které osvětlovaly naše nové bydlení a pomalu jsme se uložili ke spánku.
Zprvu jsem nechtěla usnout, pořád jsem se bála těch, kterým říkali mutanti a nebo možná vojáků. Těch pocitů strachu jsem pociťovala ze dne na den víc a víc. Nakonec jsem podlehla únavě a spala tvrdě až do rána.
