Květiny a krev

Rodina Juniperidova, těší nás

Ptáček, ptáček na větvi. Všechno to peří, kolik ho může být, na jednom nevinném tělíčku, jen aby se zahřálo. Kolik barev může být na každém vlákně jeho kabátku, každý běžný chodec by řekl, že je jen hnědý. Ale ty vidíš víc, že? Vidíš je všechny, je jich mnohem víc. Vidíš tu tichou vyplašenou duši pod hustou přikrývkou. Pomalu snad i cítíš jeho strach, víš, že se tě bojí. Ale to nevadí. Je to dobře, že se tě bojí, tak mají ptáčci být, jinak by svět byl moc jednoduchý, moc naivní, ale to jsi ty taky, že? Proto se po něm natáhneš rukou. Ty víš, že mu neublížíš. Nikdy nikomu neublížíš, že? Možná jen sobě. A snažíš se přesvědčit i to nebohé zvíře, i když víš, moc dobře víš, že uletí. Ale nějaká část tvojí duše stále věří, stále doufá, že to bude jako v pohádce. Že ta čistá duše uvidí skrz všechny ty vlasy do tvých očí a uvidí úžas a lásku a nechá tě, aby sis ho pohladil. Možná jindy.

„Merri" V otevřených dveřích stála žena. Nejspíš. Každopádně ten člověk měl dlouhé černo-červené vlasy až po záda, klobouk a červené kulaté brýle, člověk by řekl, že se někam chystají než si by si všimnul toho, že na sobě vlastně mají pyžamové kalhoty, které jsou celé od mouky. Volala na dítě, které sedělo u borůvkového keře. Vytrhla ho ze zamyšlení, otočilo se na ni, zvědavé, i když trochu smutně, přemýšlelo nad ptáčkem, který mu uletěl.

„Je oběd," Člověk by čekal odpor, že se Merri bude vztekat, že musí už jít domů, ale ono se jen nadšeně usmálo. Zvedlo se ze země a oprášilo si kolena. Moc to nepomohlo, bylo celé od bláta, ale to nebylo nic divného, ne u něj. Aspoň ze sebe sundalo jehličí. Žena ve dveřích jen zavrtěla hlavou a popohnala dítě dovnitř.

„Vysvleč si ty kalhoty už tady, já ti je pak přeperu, ať nepřiděláváme mamince práci, hm?" Dala dítěti pusu do vlasů, které byly ještě horké od přímého slunce, a vešla dál do domu, tedy vlastně spíš do chaty. Dítě si sundalo botičky, které byly beztak už tak od bláta, že na tom asi zas tak moc nezáleželo, ale poslušně si sundalo i montérky, pod kterými mělo už jen punčochy, nechalo je na chodbě a vešlo dál do domu. Nějaká žena v šatech a zástěře pokládala na stůl hrnec, ze kterého ještě stoupala horká pára, odložila ho a začala si sundávat rukavice, než si všimla Merri, které se mezitím nenápadně plížilo do koupelny, aby si umylo obličej. Nic mu nevyčítala, jen se zasmála a odložila chňapky na kuchyňskou linku, otočila se zpět k prostřenému stolu a došlo jí, že jim stále někdo chybí.

„Vix, pojď se umýt, oběd je na stole," Zavolala na nějakou neurčitou osobu v některém z pater nad nimi. Měla krásný, mateřský hlas.

„Tyrion" Ozvalo se z vrchního patra, společně se spěšnými kroky ze schodů, ze kterých za chvíli sestoupil mladý muž, odhadem tak 17 let starý, oblečený ne úplně svátečně, jen do kalhot, které byly poměrně očividně od barvy, a v tričku, které je o pár velikostí větší než jeho, takže kolem něj jen tak vlálo, díky tomu bylo taky jednou za čas očividné, že měl kolem hrudníku nějaké obinadlo.

„Děkuju, Tyrione. Ale prosím, běž si umýt ruce, jsi zase od barvy," Žena se na něj usmála a Tyrion s kývnutím hlavy, při čemž mu spadly do očí jeho černé vlasy, odešel do koupelny za svým sourozencem. Tedy pokusil se, druhý rodič ho ale chytil za pomalovanou ruku, díval se na barvy na jeho dlani.

„Zase maluješ černobíle, Tyrione?" Dívali se na něj lítostivě, jako by to mělo něco znamenat. A syn se tvářil stejně. Svěsil hlavu. „Cokoliv se děje, můžeš si o tom s námi popovídat, to víš, že?"

„Vím," Přikývnul a odešel od nich. Oni si jen povzdechli a podívali se na svou ženu. Ta na ně jen kývla a objala je. Nemluví, nemusí, ony si rozumí.

Merri si umývalo ruce a přidal se k němu jeho bratr. Pozvednul obočí nad vším tím blátem, které se jako zázrakem objevilo na celém umyvadle. Merri se na něj usmálo, nevypadá, že by mu to nějak moc vadilo. Tyrion si začal smývat barvu z rukou, drolí se a padá mu z dlaní.

„Tak co, vidělo jsi nějakého nového?" Usmál se a snaží se nedívat na své ruce. Dítě se nadšeně usmálo a pokrčilo rameny.

„Ne, nového ne, ale i tak byl strašně pěkný. A málem mi ani neuletěl, fakt! Já ti říkám, já si nějakého jednou pohladím," Tyrion se jen pousmál, kývnul, osušil si ruce, rozčepýřil sourozenci už tak dost rozcuchané vlasy a šel ke stolu. Merri přiběhlo za chvíli, vyskočilo na židličku a houpalo nožkama. Žena všem naložila polévky. Druhý rodič si mezitím dal dlouhé červeno-černé vlasy do uzlu kolem dřevěné hůlky.

„Takže? Má někdo něco zajímavého, o co by se s námi chtěl podělit?" Řekla žena jen tak, když si sedala ke stolu. Otočila se na druhého rodiče.

„Se mnou nezačínej, já jsem měla nudný den," Zasmála se, trochu se zakuckala, protože už mezi tím stihla začít jíst chleba. Žena se na ně trochu zamračila, ale stále se usmívala. Cvrnkla svou ženu do nosu.

„To určitě. Co jsi zase provedla?" Dala si ruce v bok a vypadá rádoby výhružně, jako matka, která napomíná dítě. Její žena obranně zvedla ruce.

„Já nic! Já za to nemůžu, to jsou prostě rizika čarodějnictví, no. Mírně se mi to nepovedlo. Ale taky to byla ta jedna sklenička, kterou jsi neměla ráda, takže to fakt nic není," Bránila se, ale stále se usmívala, žena jen nevěřícně zakroutila hlavou.

„Takže kde?" Čarodějka si povzdechla a vyhrne si rukáv, měla pořezanou ruku těsně pod loktem, kolem teď už poměrně malé ranky je větší kruh hladké jizvy, rodič si ruku zahojil sám. Matka kývla a vytáhne z kapsy jejích šatů náplast. S rodinou jako je ta jejich se vyplatilo mít jich plné kapsáře.

„Já jsem začal kreslit okna," Prohlásil Tyrion, oba rodiče jen pokývali hlavou, čarodějka zvedla oči od čerstvě zalepené rány a vypadala, že chce něco říct, ale neřekla. Natáhla si rukáv a vrátila se k polévce. Chvíli bylo ticho, jen chvíli, přesně řečeno než dítě dožvýkalo rozvařenou mrkev.

„Já jsem se dívalo na píďalky, je jich zas hodně. Pak jsem chytlo jednu rybu v potoce," Tyrion se na ně nevěřícně podíval „no ale fakt! Nebo skoro! O tolik mi uplavala! Já vám říkám, příště ji chytím! To samé s tím vrabcem, já vím, že mají breberky, ale tenhle určitě neměl! Jo, mami, Lunárky se taky začínají klubat," Čarodějnice se na ně podívala s úsměvem.

„No vidíš, ještě, že tě tu mám, jinak bych na ně na chudáčky úplně zapomněla," Přikyvovala, ale zastavila se v pohybu se lžičkou těsně u pusy. „Merripen?" Dítě se zavrtělo v židli, jako by něco provedlo, založilo si ručičky. „Ne. Podívej se na mě. Jestli se to stalo zase, musíš nám to říct samo. Není to tvoje chyba, jestli to tak je,"

„Ale tentokrát jsem se fakt snažilo. Ale nějak to nešlo, prostě se to tak stalo," Praštilo pěstičkou do stolu, až se všem zatřepala voda ve sklenicích. Matka, která seděla blíž, než druhý rodič, se k němu natáhla a zastavila své ruce těsně před jeho obličejem.

„Merri, můžu?" Dítě pokývalo hlavičkou, slzy v očích. Žena se zvedla od stolu, vytáhla Merripen ze židle a zvedla ho sobě do náruče. Hladila je po vlasech, utěšovala je, dítě bylo potichu, ale po tváři mu stékaly slzy. „To nic není. Nic se neděje. Není to tvoje chyba. Nic se neděje. Všechno bude v pořádku." Šeptala mu do vlasů, dítě se jen víc a víc opíralo do ní. Sem tam vzlyklo nebo škytlo. Druhý rodič se zvednul ze židle a opět se zastavil těsně vedle matky s dítětem.

„Mohu?" Merripen i matka přikývli, čarodějka se přidala k objetí, takže dítě kolem sebe mělo někoho ze všech stran. Tyrion se zvednul a chtěl se zeptat, než to vůbec stihl, oba rodiče na něj kývli, takže se přidal i on, tiše se drželi, dokud dítě brečelo.