Květiny a krev

Večerní klid

Slunce zapadlo už skoro před hodinou, ale pravá tma na zem padla teprve teď. Čarodějka vyšla z domu, aby zapálila lampy kolem cesty k domu, které se jako obvykle rozhořely světle zeleným plamenem. Zatím co jeden z rodičů zapaloval lampy, děti se chystaly jít spát. Merripen se zavrtalo pod přikrývku, vlasy stále mokré, a cítilo se nádherně příjemně, jako ptáček ve svém hnízdě. Tyrion seděl ve své posteli opřený o zeď a peřinu měl jen na klíně, v pyžamu, které bylo velmi podobné tomu, které měl na sobě jeho mladší sourozenec. Do pokoje Merripen vešla matka. Její pyžamo bylo jinak střižené, ale i tak bylo ze stejné látky. Dala dítěti pusu na čelo a chtěla mu popřát dobrou noc, ono však beze slov vytáhlo zpod peřiny pohádkovou knihu. Matka si s úsměvem povzdechla a vzala si od dítěte knížku.

„Tak dobře, ale jenom jednu, ano?" Sedla si k němu na kraj postele, a když dítě s úsměvem přikývlo, knihu otevřela. „Takže kterou?" Dítě se nadechlo, že chce něco říct, ale pak se zarazilo a začalo přemýšlet, kterou si teda vybere, když si může vybrat jen jednu. Žena měla co dělat, aby se nerozesmála, dítě přemýšlelo s těmi nejvýraznějšími výrazy, které jako by vypadly z nějaké karikatury, zdvižené obočí nedílnou součástí téměř každého z nich. Až dítě s teatrálním povzdechem zvedlo ruce.

„Bohužel, netuším. Budu se muset nechat podat," To už se matka opravdu začala smát, ale zároveň kývla. Odložila knížku na noční stolek a znovu se posadila. Dítě se usmálo a začalo se pohupovat a kývat hlavičkou, nejspíš to, že matka knihu odložila, něco znamená a dítě se těší. O pár pater níž vrzly dveře, čarodějka je zpátky. Matka se usmála.

„Takže nějakou z hlavy, hm?" Zeptala se s úsměvem a pohladila dítě po tváři. Ono začalo rychle kývat hlavou a vrtět se, matka se opřela o desku postele a s hlubokým nádechem začala vyprávět.

Čarodějka vešla do Tyrionova pokoje. On už seděl na posteli napůl přikrytý a držel si přikrývku těsně kolem těla. Podíval se na rodiče unavenýma očima a usmál se. Čarodějka si sedla k jeho nohám. Nadechli se, že něco řekne, ale Tyrion jen zavrtěl hlavou. Bylo jasné, že cokoliv se děje, chlapec se o tom nechce bavit. Člověk si jen povzdechl a přikývl.

„Jednou mi to budeš muset říct, víš o tom?" Nadhodila čarodějka a chlapec se na chvíli zastyděl.

„Není co," prohlásil s úsměvem, ale bylo poznat, že lže. Rodič si poposedl blíž a objal ho. „Ale.. můžeš mi říct nějaký příběh?" Čarodějka se zasmála a zakroutila hlavou.

„No to určitě, víš, jak je pozdě?" Tyrion se tvářil smutně, dokud rodič konečně nesouhlasil. „Dobře, ale jenom krátkou. A slib mi, že hned jak budeš připravený, tak mi to řekneš, ano?" Chlapec nakonec přikývl, ale předtím si dohodu pečlivě rozmyslel. Čarodějka se zhluboka nadechla a začala vyprávět.

„Žilo, bylo, kdysi dávno, jedno malé dítě. Tenkrát to ještě nevědělo, ale jednoho dne z něj vyrostla mocná čarodějnice,"

„Náš příběh začíná, když jsem ještě chodila na školu, samozřejmě, nenechají tě čarovat jen tak, zvlášť pokud jsi člověk a nemáš k tomu žádné geny. Ale já jsem měl talent, to stačilo, aby mě přijali a pak to byly roky a roky šprtání. Ale o tom to vlastně vůbec není,"

„A ta čarodějka měla dobrého kamaráda, alchymistu, který uměl míchat nejrůznější lektvary a směsi, že se ho na škole po právu kde kdo bál,"

„Je to o jednom mojem spolužákovi, jmenoval se Max a byl pěkný kvítko, ale škola mu šla, o to pokoj, byl to alchymista, a taky chtěl, aby mu tak všichni říkali, pane alchymisto, pozér jeden, dostudoval první rok a tvářil se, že zvládne namíchat cokoliv,"

„Byl to vědec, jak se patří, s vlastní laboratoří a spoustou chytrých knih, ale nechtěl si nikdy nechat poradit,"

„No jo, to jsme tenkrát bydleli s Maxem v jedné věži. Strašný smrad, ten kluk si neuměl uklidit tu svoji síru a tak, a ty jeho výbušniny byly nesnesitelné, a nebyly to jediné, co u něj bylo výbušné. Nedalo se s ním bydlet,"

„A jednoho dne, tenhle mladík potřeboval pomoct s jedním z jeho lektvarů, chyběla mu důležitá ingredience, tak se obrátil na naši čarodějnici, aby mu ji zajistila. Potřeboval olovo,"

„A jednoho dne se rozhodl, že namíchá Kozlí tanec. To je jeden docela dobře známý lektvar, tím se myslí, že se dá strašně jednoduše podělat. Už nevím, jestli ho někdo vyhecoval, nebo jestli si jenom potřeboval něco dokázat, ale pak zjistil, ten veliký alchymista, že mu něco chybí. Tenkrát to byl myslím kozlí roh? Ano, vlastně, kozlí roh, logicky. A samozřejmě ho první napadlo pro ně poslat mě. Šla sem mu pro to, to jo. Ono totiž tenkrát byl Kozlí tanec zakázaný, protože to o rok předtím někdo nalil učitelce do čaje a ona celou hodinu před tabulí stepovala,"

„Čarodějka věděla, že takovou věc může najít jen v kanceláři jejich ředitele, starého kozla. Tak za ním šla a pěkně ho poprosila, a on se jí zeptal, na co to olovo potřebuje. Věděla, že její kamarád dělá směs, která by se dělat neměla, tak zalhala, že její spolužák chce zkusit udělat z olova zlato. Ředitel jí olovo dal a ona ho odnesla alchymistovi,"

„Náš ředitel byl tenkrát ještě ten starý satyr Rezo, teď už teda nežije.. ale o něm to není. Tenkrát jsme všichni věděli, že si piluje rohy, aby prošel dveřma, a nechával si ten prášek na kouzla, což je pěkně nechutné, ale tenkrát se to hodilo. Takže jsem se mu s partou dalších čarodějek dostala do kabinetu a trochu jsem si odsypala.. tenkrát s náma už byla maminka, i když se jí nelíbilo, co děláme, ona tam studovala ty svoje kytičky. Ale nakonec jsme Maxovi donesli ten prášek, v nějaké té krabičce,"

„Alchymista dostal své olovo a začal míchat. Když byl hotov, přinesl směs ukázat čarodějce. Podařilo se mu udělat zelený oheň. Ale když přišla blíž, zapálil jí vlasy. Už se nikdy nebavili. Z toho plyne, že lhát se nevyplácí, protože kdo plánuje takové věci, nikdy nemá dobré úmysly,"

„Tak si to od nás teda vzal a za nějaký ten týden opravdu udělal Kozlí tanec. A víš, co s ním udělal? Nalil mi ho do kafé! Podrazák, samozřejmě ho potom vyloučili, on toho teda předtím provedl víc, ale vždycky z nějakého důvodu, já do dneška nevím, co jsem mu provedla, že jsem musela tancovat celý den kozáčka. Ano, kozáčka, to je pokaždé jiný, ta učitelka z toho tenkrát vyšla dobře. Max do dneška někde trajdá, nedostudovaný, ale naštvaný a ublížený. Z toho plyne, pokud se ti někdo zdá jako špatný člověk, tak mu nevěř a nepomáhej,"

Pohádka skončila, obě matky daly dětem pusu na dobrou noc a zhasly jim lampy na stolečcích, vyšly na chodbu a potkaly se uprostřed, kde si s výdechem plácly, že zvládly uložit děti a šly si sednout před dům.

Na zahradě se probudily noční rostliny a velké zelené můry, které seděly kolem zelených světel. Čarodějka si pár z nich vzala do rukou a nabídla jim sladkou vodu. Pár jich přistálo v matčiných vlasech, kde se jednoduše ztratily, protože jejich křídla měly podobný odstín zelené, jako matčiny vlasy, světle zelené, v zeleném světle lamp se dokonce zdálo, že září. Ona je opatrně vytáhla, aby je nepomačkala a pustila je zpět do noci. Čarodějka si sedla vedle matky na lavičku a opřela se. Matka položila hlavu na její rameno a chytila čarodějku kolem pasu. Společně se dívaly, jak se pomalu otevírají noční květy, jak létají lunární můry a jak vychází měsíc.