Květiny a krev

Jako struna

Vix chystala stůl. Netušila, nikdy by ji ani nenapadlo, že by se do téhle situace mohla dostat. Samozřejmě to nemělo až tak moc co dělat s nádobím. Ne, nikdy by si nemyslela, že bude chystat příbory ve vedlejším domě, zatímco její rodiče byli bohové ví kde, na nějaké příšerně důležité misi, o které jí skoro nic neřekli. Zatímco ona zůstala doma s Merri. Nebo aspoň skoro doma. Když už ne v jejich chatě, u Erin bylo to nejbližší, co k nějakému doma měla. A byla za to ráda, ne že ne, že mohla trávit o to víc času se svou nejlepší kamarádkou. A nebylo to vůbec poprvé, co přespávala pod jejich střechou. Ale vždycky se pak měla kam vrátit.

To všechno jí nevadilo, s tím se dalo žít. Pár týdnů navíc s Erin nemohlo uškodit. Ne, bylo to přímo skvělé, nebo by aspoň mohlo být. Kdyby ji to tak příšerně neštvalo. Copak nechtěla právě ona jít ven, odejít z komunity a procházet svět za kruhem hub, pozorovat lidské životy daleko za zdmi Termonu? Copak to nebyla ona, kdo chtěl jít zkoumat lidský svět, dělat velké věci? Nezlobila se na ně. Ani nemohla. Zlobila se na sebe. Možná, kdyby jim to byla řekla, vzali by ji s sebou. Možná, kdyby se přihlásila hned, nemusela její máma vůbec odcházet. Mohla zůstat s Merripen a starat se o něj. Možná, kdyby nebyla takový zpropadený zbabělec, mohla odejít už mnohem dřív. Mohla to oznámení najít dřív, nemuseli by tak spěchat. A možná, kdyby chápala systém v tomhle domě, mohla by jim pomoct i něčím jiným, než jen pokládání snad milionu talířů a příborů k nachystaným židlím. Protože zatímco ona se snažila vzpomenout si, které kůzle je levák a které pravák, Erin kmitala v kuchyni kolem snad pěti různých hrnců. Zkoušela jí pomoct, ale Erin ji neustále odháněla. Navíc měla takový pocit, že aspoň polovinu dětí úplně dopletla. Kdyby se aspoň jmenovali nějak jinak, ale rodina Elafiova měla bohové ví proč ve zvyku pojmenovat všechny své děti na písmeno E. A ona si nemohla uvědomit, jestli je levák Enre, nebo jeho starší bratr Elias. Nebo oba? Bylo to celkem jedno. Jako by nebyla už tak úplně nepoužitelná. Erin položila na stůl hrnec, ze kterého se pomalu zvedala pára a kroutila se vzhůru, ke stropu jídelny. Vypadalo to docela dobře, ať už to bylo cokoliv. A vonělo to. Domem se zase začaly rozléhat zvuky kopyt, jen co se vůně donesla do vyššího patra. A Erin se usmívala, takže to asi nevadilo, že děti přijdou dřív. Pro ni to rozhodně bylo lehčí. Mohla každému dát jeho přípory do ruky a nepřemýšlet, co je čí. Ani si jí nevšimla, ale Erin přišla ke stolu a začala se dívat na nachystaný servis.

„Ne, prosím tě ty to úplně pleteš, dej mi to. Elvi má svoji vlastní lžičku, tady tu s tím vrabcem. A tu Oranžovou musí mít Elbe, one je na řadě, jinak se o ni všichni porvou.. Ne, víš co, dej mi je, já to zvládnu," Nebyla naštvaná, snažila se neznít naštvaně. Ale vypadala příšerně unaveně. Vix jen zvedla ruce, jako by se vzdávala a ucouvla od stolu. Kéž by mohla být nějak užitečná. Kéž by mohla pomoct. Jenže ona nemohla, nikdy nemohla, nebyla léčitelka, jako její matka, nebyla ani obchodník a řemeslník, jako její druhý rodič. Ne, Vix byla umělec. A ať byla s štětcem a plátnem sebelepší, ať dokázala zachytit sebelepší podobu reality, nikdy tím nikomu život nezachrání. Nikdy tím nikoho neochrání před ranami osudu. Protože byla umělec. A umělce nikdy nikdo skutečně nepotřebuje.

Vrzly dveře. A Erin se úplně zastavila, jako opařená. S tím kouřícím hrncem to ale nejspíš nemělo moc společného. Mnohem víc to mohlo souviset s dvěma postavami, co stály ve dveřích. Vix je moc často nevídala. A z toho, co slyšela, Erin taky ne. I když to byli její rodiče. Ada a Yen Elafiovi, utahaní prací, vešli do dveří společně.

„Strašné počasí venku," ozval se Ada, zatímco si skládal kabát. Yen, která měla vlasy zapletené v pracovním copu, je pomalu rozpustila a zatřásla hlavou, jak se její hnědé kadeře rozprostřely přes její záda a šíji. Ada si své krátké a silně kudrnaté vlasy sušil ručníkem, který měl příhodně nachystaný hned u dveří. Erin se mezitím vzpamatovala a pokračovala v chystání stolu. Z patra mezitím přiběhly nějaké děti. Vix nepoznala, které to byli, ale hned se rozběhli za svými rodiči a objali je. Ada si vzal jedno z dětí do náruče a posadil si jej na ramena. A teď jak se na ni tak dívala, tak to asi byla malá Ema a její o trochu starší bratr Eddie, který se momentálně tulil ke své matce. A přicházeli další a další a všichni se s rodiči vítali. Erin se k nim dostala až úplně poslední. Nevypadala, že by moc spěchala. Oba je krátce objala a pak je všechny nahnala ke stolu. Vix na ně jen trapně mávla. Nebyla si jistá, že si jí vůbec všimli. Někde v tom hloučku dětí se mihlo Merripen. Jejich vlasy mohly být stejně černé a kudrnaté, jako vlasy některých jejich sousedů, ale ten dřevěný lesk byl nezaměnitelný. Tak, to uměla, tomu rozuměla, s tím mohla pomoct. Zvedla Merri z hloučku dětí a vzala si je do náruče. Smálo se jako divé a asi úplně nevědělo, kam všichni tak běží a proč, ale chtělo se toho účastnit. Trošku s ním zatřepala, aby se uklidnilo a ono se se smíchem vrtělo, zatímco ho odnesla až ke stolu, kde ho položila do židle. Všichni ostatní už si více méně posedali, nebo se k tomu aspoň chystali, tak se posadila také.

Když se rozhlédla kolem stolu na všechny ty šťastné děti a na jejich rodiče, přišlo jí to jako dokonalá idylka. Perfektní rodinná scéna. Samozřejmě věděla, že takové scény nevydrží věčně. Dávala jim tak dvě minuty, než některé z dětí začne střílet obsah misky na zeď lžící, nebo si někdo popálí jazyk, nebo do sebe začnou strkat. To jsou ty věci, které rozhodí spokojenou rodinnou večeři. Což tahle určitě byla. Alespoň na první pohled. Protože hned na ten druhý bylo rychle poznat, že je něco špatně. Ve vzduchu byl takový podivný náboj, takové matoucí něco. Co před chvílí byla příjemná domácí scéna, kopa dětí nadšených, že vidí své rodiče, se nějak zvrtlo. Ne, že by si toho všimli všichni. Ne, všechny děti spokojeně jedly. Ty děti, od kterých by čekala výtržnosti, nebo problémy. Problémy byly ovšem tam, kde je mohla čekat nejméně. Erin neodlepila celou dobu pohled od svých rodičů. Její výraz byl úplně kompletně neutrální, ale Vix by přísahala, že jí z očí šlehaly blesky. Ano, bylo to napětí jako před pořádnou bouřkou.

„Takže.. jaký jste měli den?" Přišlo jí, že se snaží neznít rozhozeně, že se snaží tvářit, že je jí všechno fuk.

„Ale znáš to, práce je prá-" To bylo všechno, co její otec stihl říct, než začala mluvit Yen

„Zase to samé. Ti lidi tam vůbec neví, co dělají. Přísahám bohům, je to jako bych mluvila do zdi. Pořád se řeší to samé dokola a nikam to nevede. Jednoho dne, ti říkám, se tam z nich zblázním. To si nedovedeš představit, co to je za dřinu,"

„No, to asi fakt nedovedu," odfrkla si Erin a zastříhala ušima. Její matka se na ni podívala se zvednutým obočím.

„No to nedovedeš. Přestaň na mě koulet těma očima. Jen počkej, až budeš starší a budeš mít nějakou pořádnou práci, pak to pochopíš,"

„Jasně,"

„A laskavě se mnou nemluv takovým tónem,"

„Ale ty se mnou takhle mluvit můžeš.." Erin úplně přestala jíst a překřížila si ruce přes hrudník

„Mladá dámo, ty si vůbec neceníš toho, co tady pro tebe oba děláme! Kolik práce musíme udělat, abychom vás všechny uživili. A jak nám to odplácíte? Takovými nevděčnými řečmi,"

„Jasně, protože já se přece celý den flákám! Já tady přece vůbec nic nedělám! Koukla ses někdy při vší té tvé strašně důležité práci, kam se poděly všechny tvoje děti? Hm? Protože ty nejsi doma, táta není doma, ale víš kdo je? Já! Já, protože já odejít nemůžu. Jasně. Budeme vděčný děcka. Až budeme mít mámu, abychom ji vděčný bejt mohli! Protože co si myslíš, že jsi ty? Jsi spíš jako sousedka, než jako máma, dojdeš jednou za čas na návštěvu, najíš se, ohřeješ se a zmizíš! Co je mi po tom, jestli jsi v radě, co je mi po tom, jestli tuhle rodinu živíš! Nikdo z nás nechtěl političku, ani podnikatelku, chtěli jsme mámu! "

„Erin!... Zmiz,"

„Jasně. To se by ti tak hodilo,"

„Dobře, tak nikam nechoď,"

„No ne, to si teda sakra piš, že půjdu!" Erin vstala od stolu, práskla za sebou dveřmi a odběhla někam ven. Vix vyběhla za ní, ale když otevřela dveře, venku byla jen tma a hlasité šustění deště. Po Erin nikde ani stopy. Tak se vrátila dovnitř. Děti pomalu odcházely spát, tak se k nim nenápadně přidala a snažila se neohlížet na to, co zbylo ze scény u večeře, na to, jak se Ada snažil Yen uklidnit a ona jen hleděla do prázdna.