Květiny a krev

Značka

Bolela ho hlava, ne, moment, bolelo ho všechno. Buď měl zavřené oči, nebo byla tma, každopádně neměl dost síly na to je zkusit otevřít a zjistit to. Těžko se mu dýchalo, protože se mu podél žeber objevovaly modřiny a dlouhé škrábance po nehtech, které se táhly od hrudníku až po jeho boky, nemluvě o ránách, které měl už předtím, aspoň v tom dodržela hraběnka své slovo a nechala jeho jizvy na pokoji, stejně jako jejich okolí. I když měl podezření, že ho tím pádem poznamenala mnohem víc všude kolem. Ani nevěděl, co ho vůbec vzbudilo.

„Teda, ta si tě fakt vzala do parády.. " To by to objasnilo.. Ten hlas už někde slyšel, nemohl si vzpomenout kde, i když.. ne, nic. Chtěl by, měl by, jeho mysl byla jeho největší a snad i jedinou předností, ale bolela ho hlava. Tak strašně ho bolela hlava, že ho bolelo i jen myslet o tom, jak ho bolí hlava. Někdo mu opatrně zvedl ruku. Ucuknul by, kdyby mohl. Nikomu nepatřilo na něj takhle sahat, bez optání, zvlášť pak ne tady, kde prakticky nikoho neznal, samozřejmě kromě hraběnky, jenže ta a něj zatím sahala, maximálně nožem. Ona to být navíc určitě nemohla, protože dotek na jeho ruce byl snad až jemný, opatrný. Nebo se o to aspoň osoba zjevně pokoušela, ale jeho unavené tělo dotek překvapil. Bylo to spíš, jako by jejich ruce byly ze šmirglu, jak jeho prochladlé nervy rychle naskočily zpátky. Došlo mu, že je mu vlastně dost velká zima. A že leží na kamenné podlaze. Zvonilo mu v uších.

„U Caela ty jsi úplně ledový, počkej, já ti to-" Tak nějak poznal, že k němu nejspíš mluví nějaká žena, i když nechápal, proč se zarazila. „Tys pracoval v Qillxu?" Aha, no, super. Tak zdá se někdo poznal drobné tetování na vnitřní straně jeho pravé ruky. Měl ho tam už od svého prvního dne jako opravdový rybář, co nastoupil na svou první loď.

Bylo to běžné, označit si každého námořníka a každý člen posádky se také rád chlubil svou lodí. Někdy se to nemuselo úplně hodit, mezi jednotlivými přístavy panovala přirozená sousedská nevraživost a nejeden námořník byl víc než ochotný se s konkurenty poprat. Moře bylo sice plné ryb, ale nejvíc jich mohl přivézt vždycky jen jeden. A i když zbytek jeho posádky se vždy nemohl dočkat na další vylodění, kdy budou moct poměřit síly s ostatními rybáři, jemu se tento trend tak nějak vyhýbal oklikou. Byl bledý, slabý, spíš rychlý než silný a i když měl z práce na lodi ruce od mozolů a svaly tvrdší než bývali dřív, nebylo to nic v porovnání s ostatními. A ať už ty ruce, které se momentálně zastavily v pohybu, patřily komukoliv, rozhodně na nich byly cítit mozoly a drsná kůže. Ne, u všech bohů ne, ne teď, když je tak příšerně roztažený na podlaze jako filetovaná ryba.

„Jaj, no to je super, já taky! U koho si dělal?" Kdyby mohl, začal by se smát. Stejně by se ale smál jen sám sobě, tak se smál v duchu. Možná taky proto, aby uvolnil nervy. Pf. Jako kdyby nějaké měl. Nemohlo se mu ulevit, protože přece nebyl vůbec nervózní. Logicky. Pitomá hlava. Každopádně se pokusil odpovědět té neznámé postavě na otázku, neúspěšně, jediné, co z něj vyšlo, bylo slabé pískání. Matně si vzpomínal, že si při mučení dokázal vyřvat hlas. Jak jinak.

„A jo, sorry, mně to tak nějak nedošlo.. Já jsem kdysi pracovala pro Deviana, chápeš, než jsem přešla sem.. Občas přemýšlím, jestli to bylo správné rozhodnutí. Ale jsem ráda, že tady někoho mám takhle známého, málo lidem se chce cestovat takhle daleko za prací, která není zas tak dobrá.. Myslím, že už jsme se viděli včera v šatnách," Tak tahle, propojil si v hlavě její hlas s její tváří. Ano, odtud ji znal, i když si nemohl za všechny bohy vzpomenout na její jméno.. něco na A..

„Mít tady přátele se fakt hodí, víš? Nebýt mě, ležíš tady až do rána.. Já tě zkusím tak nějak opatrně zvednout, jo, asi to bude bolet, ale nic, co by námořník neměl zvládnout," Nebyl úplně nejlepší přes lidi, ale i on úplně cítil, jak na něj na konci věty mrkla.

Lhal by, kdyby tvrdil, že si za celou cestu udržel i poslední zbyteček hrdosti. Spíš naopak, celou cestu sténal a sípal... a přemýšlel nad tím, co říkala před chvílí. Přátele? Dělalo z nich tohle přátele? S tím nepočítal, proto sem nepřišel, vůbec ho nenapadlo, že by za ním někdo přišel sám, ne na dvoře jako byl tento, čekal spíš něco na styl každý sám za sebe, neměj moc rád lidi kolem sebe, protože se tu nikdo dlouho neudrží a je to ty proti všem ostatním.. Ale tak ať dobře, tak měl možná nedostatek informací, než začal dělat závěry, nebyla to jeho chyba. To ovšem nebylo to, co ho zaměstnalo nejvíc, mnohem víc ho zaujala otázka, která v jeho hlavě přirozeně následovala, tak jako mnohokrát předtím. Mám se toho zbavit, nebo mi to může nějak pomoct?

Což, až na to, že ho to drželo v části mozku, která nějak zázračně a nesrozumitelně bolela míň, byla otázka, kterou si rozhodně neměl pokládat ve stavu, ve kterém zrovna byl. Sám nevěřil, že to říká, ale tahle myšlenka mohla, ne, musela, počkat. Měla až moc velký vliv na jeho budoucnost, než aby nad ní rozhodoval, když nebyl stoprocentně připravený. Ani nevěděl, kam se dostali a jak, ale cítil, že ho položila na nějakou postel. Zoufale doufal, že to nebyla postel v jeho ložnici, jestli něco potřeboval nejmíň na světě tak to, aby ho ostatní viděli takhle. Tohle vůbec nebylo tak jednoduché, jak si to naplánoval. Cítil, jak se mu kolem ruky motá obvaz, spíš mu ho motala ta dívka na A, na jejíž jméno si pořád ne a ne vzpomenout.

„Mám ti.. měla bych ti vyměnit i ten obvaz kolem hrudníku?" Jestli se doteď nemohl hýbat, najednou to šlo až moc, jak začal vrtět hlavou ze strany na stranu, jen aby u všech bohů pochopila, že má jeho hrudník nechat být. Všechny svaly na jeho krku svorně protestovaly, klouby vrzaly a měl pocit, že se nejspíš o něco praštil do hlavy, jak začala zase příšerně bolet. Přestal sebou vrtět a sténal do látky, vedle které ležel, netušil, jestli to byl polštář, nebo matrace a rozhodně nehodlal teď otvírat oči. Navíc se to hodilo, protože kdy mu začala ta holka na A nanášet na rozedrané boky nějakou mast, pálilo to jako by ho po žebrech hladil sám Khupris, bůh ohně a chaosu. Takže jeho pištění, sípání a místy i pláč se vsákly spolehlivě do čehokoliv, do čeho se právě zakousnul, podle tvrdosti ale odhadoval, že to nejspíš bude matrace. Což bylo shodou náhod to poslední, co si uvědomil, než se zase poslušně odebral ke spánku, nebo možná do bezvědomí.