Květiny a krev

Zamávejte si

Když někdo odchází do města, je to vždycky velká událost. Celá komunita se sejde, aby se s dotyčným rozloučila, předala mu seznam toho, co potřebují a požehnali mu na jeho cestě do venkovního světa.

Samozřejmě, taková věc se děje párkrát do roka, celá komunita se loučí a do týdne jsou zase všichni pohromadě doma, rozdělí si zásoby a další dlouhé měsíce žijí z toho, co mají a co jsou ochotni vyměnit mezi sebou. Nestává se zas tak často, že by členové potřebovali něco, co nemůžou získat od souseda a museli si danou věc zapsat na seznam do města, takže prostě tak často neodcházejí. A o to divnější to bylo, když odcházela Malachy. Nestávalo se totiž, že by odcházelo víc členů najednou, už vůbec ne z jedné rodiny.

Od té noci, kdy se jí ve snech zjevila Gin a řekla jí všechno, co ve městě zjistila, se Malachy nezastavila, jen aby přemluvila zbytek komunity, aby mohla za svou ženou jít. A dnes, když se všichni tak narychlo shromáždili, aby se s ní rozloučili a požehnali jí, bylo by jí to snad až trapné, že dělá v komunitě takový rozruch, kdyby nešlo o něco tak vážného.

Šla polehku, neplánovala v městě nic prodávat ani nakupovat, jen řešit problémy. Měla nabalené jídlo a oblečení na dlouhou cestu a nějaké ty lidské peníze. Plán byl snadný, dostat se do města, sehnat si nějaký odvoz do Daenu, hlavního města jejich kraje, a vyžádat si audienci u kohokoliv, kdo tam zrovna bude vládnout. Poslední dobou se jich tam najednou vystřídalo hodně a bohové ví, kdo bude jejich kraji vládnout, až dorazí. Kdokoliv to však bude, musí toho člověka přesvědčit, aby odvolal svůj podpis a zastal se jejich komunity. Což znělo jednoduše, ale bude to mnohem těžší, mnohem. Což ale nikdo z přihlížejících nemusel vědět, už teď ji sotva pustili.

Nikdo to nemusel vědět, tím míň její děti. Většinou je nebrávala na takové akce, záležitosti komunity je nezajímaly, ale dnes tady musely být. Než se Malachy a Gin vrátí, budou jejich děti zůstávat u sousedů. I když Gin nevěřila rodičovským schopnostem Ady a Yen, Malachy neměla úplně na výběr. Navíc, jejich děti se znaly a měli bydlet jen kousek od jejich domu, který zůstane po dobu jejich nepřítomnosti zazimovaný. Vzala je s sebou, aby se s nimi mohla rozloučit. I když se usmívala, mávala všem a na ranním slunci zářila jako rosa v trávě, pravda byla taková, že si nebyla jistá, jestli se kdy vrátí.

Venkovní svět byl dost nebezpečný sám o sobě, tím víc pro ni. I když měla připravené oblečení, které zakryje její zářivé vlasy, špičaté uši a většinu pruhů, které se jí táhly po kůži a dokazovaly, že byla kdysi vytesána z kmene břízy, už jen její převlek naznačoval, že má co skrývat. A i když měla stejně jako její žena na klobouku připnutý závoj, jeho zelená barva prozrazovala, že má k lidskému původu asi tak blízko, jako jablko k cihle. A její zelené oči, které snad až svítily skrz, jí vůbec nepomáhaly. Na zbytečný strach ale teď opravdu neměla čas.

Všichni byli seřazeni tak jako vždy, s tím rozdílem, že na místě pro její rodinu stálo mnohem víc lidí. Nevěděla, co se stalo, že přišli všichni, ale po boku jejích dětí stáli nejen Ada a Yen, ale i jejich sedm dětí, včetně malé Emy, která se v té době, než dokázala sehnat povolení na odchod z města, úplně zotavila. Což samo o sobě vypovídalo, jak dlouho jí trvalo povolení sehnat. Kvůli ní budou muset portál ven držet otevřený aspoň týden, nebo dokud se nevrátí, a to se nikomu nechtělo.

I když jich stálo pohromadě tolik, vlastní děti by poznala okamžitě. Což byla jen částečnou zásluhou mateřské lásky a takových těch věcí, z většiny to bylo tím, že Tyrion, který držel Merri v náručí, byl oproti zbytku rodiny o kousek vyšší, takže nad všechny ostatní děti trochu vyčníval. Jejich sousedé měli navíc takový jeden rodinný vzhled, podle kterého se dali poznat kdekoliv, i když některé děti měly kozí rohy a jiné spíš velké prázdné oči laně, jak se na kterého z rodičů podobaly, všichni měli stejně kudrnaté vlasy a stejný nos, nebo spíš možná čumák. A i když se lišili odstíny, všichni se pyšnili jemnou snědou kůží. I když by to samozřejmě nikomu neřekla, Malachy od sebe některé děti nikdy nedokázala rozeznat, už vůbec ne jménem. Nic proti nim, ne že by nebylo každé nějak speciální a zvláštní, každé dítě je, jen jich na ni asi bylo příliš. Ale co. Každý ať si solí polévku jak mu chutná.

Dobře, možná by mohla na chvíli ztratit Merripen, které mělo také kudrnaté vlasy, ale jinak než ostatní, a které mělo také tmavší pleť, ale spíš do červena, protože ho s Gin vytesaly do dřeva trnky, a samozřejmě mělo chodidla, ne kopyta, což byl asi nejrychlejší způsob, jak je poznat. A taky to, že je zrovna v náručí držel jejich starší sourozenec. Ten spíš vyčníval, protože vzhledem ke své zálibě v umění a technice zůstával většinou doma. Říct, že byl bledý, by bylo málo. Bývaly dny, zvláště pak v zimě, kdy by přísahala, že by ho ztratila ve sklenici mléka. Teď to nebylo až tak hrozné, protože ho Erin většinu léta vytáhla ven, aby aspoň maloval někde na sluníčku. A on na oplátku venku většinou maloval Erin.

Nad tím vším stihla přemýšlet, než se dostala až k nim. Došlo jí, že vůbec nevnímala, co jí všichni ostatní říkali. Nemohla se soustředit. Nemohla, protože jen ta myšlenka, že opravdu za pár momentů odejde, pro ni byla moc. A tak se dál jen usmívala. Není čas na strach. Není čas na zbabělost. A nebyl čas na pořádné loučení.

„Děkujeme ti, že jsi nám věřila dost, abys nám do péče svěřila své děti. Já, Ada Elafi a má žena, Yen Elafiová, tímto přebíráme veškeré rodičovské povinnosti vůči tvým dětem, Tyrionovi Vix Juniperidovi a Merripen Juniperidovu, jakožto i vůči komunitě jako jejich dočasní zástupci. Tímto ti také žehnám na tvé cestě, Malachy Juniperidová, kéž se vrátíte brzy, ty i tvoje partnerka," Musela se na něj dívat, když mluvil, což se jí ve výsledku docela hodilo. Neslušelo by se, aby se někdo jako ona rozbrečel při takto důležitém obřadu, ale určitě by se to stalo, kdyby se teď podívala na své děti.

„Děkuji ti, Ado Elafi, že se postaráš o naše potomky, zatímco já a má žena budeme pryč. Za tvé požehnání také děkuji a přijímám ho," odříkala to snad až zpaměti, jen jako slušnost, jako by se bavili o počasí, jako by mu oznamovala, že léto zase uteklo rychle, nebo že v zimě je tma příšerně brzy. Uklonili se sobě navzájem a až potom se mohla otočit na své děti a obě je obejmout.

„Hodně štěstí, mami. Brzy se vrať," pošeptal jí Tyrion a ona se usmívala, jako by se jí přece vůbec nechtělo brečet.

„Neboj, ani si pomalu nevšimnete, že jsem pryč," pohladila obě děti po vlasech a sklonila se k Merripen, „pohlídej Emu, ano?" Merripen jen kývlo. Nebyla si jistá, že úplně chápe, co se děje. Ale řekla by, že toho chápe tak právě dost. Aspoň podle toho, jak pevně se drželo Tyriona za halenu. Jako by vědělo, že mu teď na chvíli zbyl jen starší bratr. Usmála se na oba a odešla od nich. Přesně tak, jen na chvíli. Cesta tam a zpátky, jak těžké to může být.. Otočila se ještě naposledy na shromáždění a naposledy se uklonila, než prošla portálem a ocitla se ve smíšeném lese, uprostřed kruhu hub.

„Jen na chvíli.. jak těžké to může být?" Chtěla přesvědčit sama sebe. Ale teď, když už ji nikdo z komunity neviděl, bylo nemožné, zadržet slzy za víčky, kam patřily.