Květiny a krev

Zahrada

Nechutné, kolik je tady hluku. Mladá žena, která seděla v čele stolu, vypadala, že by teď raději byla kdekoliv jinde, jen ne u téhle večeře. Všichni ti uražení muži kolem ní se hádali jako malé děti, bylo to odporné. Jsou to přesně ty večery jako tento, kdy se sama sebe ptala, jak vůbec mohla tak dlouho vydržet s tím odporným mužem po jejím boku. Málem by se otřepala nechutí, ale stihla si vzpomenout, kde vlastně je a co za lidi jsou kolem ní. Na tom stejně nezáleží, připomněla si, ten už jí překážet nebude. A kdo teď sedí na jeho místě? Ona. Přirozeně. Jenže všichni ti pomatenci jsou úplně nepoužitelní. A navíc už dávno přestala vnímat, o čem se ti tragédi vůbec hádají. Co se dá dělat, nebude si moct užít zbytek tohoto odporného večera s jejím dvorem, jaká škoda. Zvedla se ze židle. Jaká troufalost by to ještě před nedávnem byla, ale teď ne. Dnes ne, dnes má to, co jí patří. Což taky znamená, že může jen tak začít mluvit, a ten pomatený sbor šašků, kteří si říkají její rádci, přestanou s jakoukoliv debatou, kterou vedou.

„Pánové, je očividné, že dnes to nikam nevede, budeme to muset žel bohu řešit jindy, až si necháte pěkně projít hlavou, co jeden po druhém, nebo dokonce po mně chcete, teď zmizte," Nádherné, přímo lahodné, jak se na ni dívají, všichni chtějí něco říct, je jí jasné, že to není ta správná, ušlechtilá řeč, která se od ní dřív očekávala, ale teď tu není nikdo, aby ji takhle omezoval. Miluje tu moc, kterou nad nimi teď má, jak krásně s ní zní její hlas. Usmála se, potěšena jejich poslušností, zatímco se uražení muži vytráceli z jejího sálu. Tak krásná myšlenka. Její sál. Její hrad. Jen její. Možná se ještě projde po její a jen její zahradě, než půjde spát. Což je přesně to, co taky udělala.

Procházela se ve svých večerních šatech, vybrala si je specificky na dnešek, věděla, že ji čeká dlouhá večeře. Sedla si na lavičku pod nějaký keř. Neví jaký, nikdy nebyla nejchytřejší. To jí nikdy neomezovalo, nepotřebovala být chytrá, jí stačí, že je vychytralá. Uměla si omotat člověka kolem prstu, uměla mluvit tak, aby vždy dostala to, co chce. Když se jí chce, dnes se jí opravdu nechce dělat vůbec nic. Po chvíli se zvedla a šla dál, keř sice voněl nádherně, ale bylo to na ni moc, vždyť ji hlava bolela už tak, jak je. Pokračovala vycházku po zahradách, dýchala vlahý noční vzduch. Neměla by tu být sama, ale je to její hrad a ona nepotřebuje nějakého služebného, aby se za ní celou dobu tahal a rušil její myšlenky. Kromě toho, je přece doma, nic jí nehrozí. Tak svým sloužícím oznámila, že si nepřeje být rušena. A přesto za sebou slyšela něčí kroky. Který vlezlý hlupák z hradní stráže se rozhodl, že dnes nebude poslouchat rozkazy? Takové rozhodnutí by mu vysloužilo pěkný trest, velmi pěkný, dokonce. Při té myšlence se její ústa zkroutí do úsměvu. Trochu dál, než by lidská ústa měla dosáhnout. Jen trošku, jen tolik, aby s jejím úšklebkem bylo něco v nepořádku, ale nikdo nevěděl co. Zastavila se, ještě se neotočila, dokud neslyšela i osobu za ní zastavit. Pomalu pootočila hlavu, ani se na nebohého sloužícího nedívala. „Zdá se, že ti někdo zapomněl připomenout slušné vychování. Nebo jen tak toužíš po trestu, že se za mnou musíš i přes můj zákaz plížit?" Jen si sesunula plášť z ramene, každý její sloužící moc dobře ví, co sebou hraběnka nosí v pravém kapsáři.

„Odpusťte, madam, ale navzdory vašemu přesvědčení, právo trestat mne vám zatím nenáleží," Prohlásil hlas za ní. Jak se opovažuje? Hraběnka se rychle otočila, až klečící postavu trefila do tváře točícím se pláštěm. A skutečně, ten člověk na sobě neměl uniformu. Zajímavé. Hraběnka zvědavě naklonila hlavu.

„A co dělá poddaný v mých zahradách v tuto noční hodinu, s takovými způsoby?" Neskutečná drzost, ale dokázal to, dostat se až k ní, zdánlivě nezraněn a nepovšimnut. Silný, nepříjemný protivník, ale v jejích řadách by mohl být užitečný. Navíc, co je z jeho kůže vidět, je téměř bezchybné, žádné jizvy, žádné rány, ne, že by se jí takové věci běžně nelíbily, dokáže ocenit jizvu, většinou přicházejí s dobrým příběhem. Tohle je ale možný sluha, ne vypravěč. Čisté a nepomalované plátno, jen aby udělal krůček vedle. Vždy, když se na něj podívá, uvidí stopy své práce. I kdyby ne přímo její, ráda se přijde podívat.

„Za hodinu se omlouvám, madam, přišel jsem hned, když jsem dorazil. Rád bych se stal jedním z vašich sluhů, madam," Krása, tak jednoduché, jak to jen může být. Tedy skoro. Na tom mladém muži je něco špatně. I když o ní mluví slovy plnými uznání a obdivu, jeho hlas je studený jako ostří dýky. Hraběnka jen zvedne obočí.

„Vetřelec v mém domě, na kolenou prosí o práci, pověz mi, proč bych tě měla přijmout do svých řad a nenechat tě za tvou opovážlivost zbičovat, dokud za tebou cestou z mého hradu nepovede krvavá cesta?" Mladík zvednul hlavu a podívá se jí do očí, jako by se jí díval rovnou do duše, jeho modré oči byly stejně chladné a neměnné jako jeho tón.

„Má paní, jsem si jistý, že budu mít tu čest zažít si takový trest tak či tak, ale rád bych věřil, že se vám někdo jako já bude hodit, jsem známý svým intelektem od pobřeží po pobřeží, ne, že bych se musel chlubit," Vysloužil si svým prohlášením pozvednutí obočí. Zajímavý člověk, umí mluvit, to se mu musí nechat. Není tak chytrá, ale hloupá také není. Nebude mu věřit jen kvůli jednoduché poznámce, jednoduché lži, tak snadné, jak jsou slova samotná snadná vyslovit. Ještě ne.

„Od pobřeží k pobřeží, opravdu? To je to, čím se chlubíš?" Čekala by pousmání, aspoň nějaký náznak, nic, má stále kamennou tvář.

„Nemám žádný důvod vám lhát, má paní. Slyšel jsem o vás příšerné věci, příběhy v každé druhé hospodě, lidé se vás bojí, má paní. Mumlají o vás pod vousy, aby je nikdo neslyšel. Jenže já je slyším, má paní. Jsem totiž skvělý posluchač. Oni se vás bojí. Já ne, nikdy jsem strach necítil," Samozřejmě to věděla, že se lidem nelíbí s titulem a mocí v rukou, nikdo by jí to ale neřekl do očí. Kromě toho, co před ní právě klečel. A přece, když si ho změřila svým naštvaným pohledem, o kterém všichni sloužící věděli, že je jen předzvěstí prásknutí bičem, neuhnul pohledem, necuknul.

„A jméno ti doma nedali, posluchači?" Poznamenala a pomalu zasunovala ruku do pravé kapsy. Pohledem uhnul jen jednou, oči stejně ledové jako dosud, ale pak už ne. Odvážný. Nebo jen hloupý.

„Dali, má paní, ale nikdy nebylo mé," Zastavila se. Přeměřila si ho znovu pohledem a usmála se, už věděla. Zasunula napůl vytažený bičík zpátky do kapsáře a raději ruku s prstenem nastavila dopředu.

„Máš štěstí, posluchači, dnes ještě trpět nebudeš, vidím, že jsi trpěl celý život. Přijímám tě, zasloužíš si to. Ale příště už tvé jizvy nebudu brát v potaz," Teď už je viděla, když se zmínil, skrývaly se ve stínu, možná není zas tak čistý, jak si ho přála, i na něm zanechal život rány. Rýhy na duši a na prsou. Přijal její nevyslovenou nabídku a zpečetil jejich dohodu polibkem na její pečetní prsten. Zatlačila mu proti rtům trochu víc, než by bylo potřeba a nechala mu na nich mírný otisk znaku ropušníka.