Květiny a krev

Překvapení

Co odjela hraběnka, měl takový lehčí režim. Mohl vstávat později, i když ne o moc, mohl končit dřív, i když ne o moc a celkově ho trochu šetřili, když jim všem nad hlavou nevysela ta pomyslná sekyra, kterou byla všudypřítomná hraběnka. A tak mohly existovat večery jako tento, kdy bylo venku sice pořád světlo, ale on už pracovat nemusel.

Slunce už pomalu zapadalo, když se vracel ze služby. Dnešek byl výjimečný ještě něčím. Když se naposledy viděli s Allison, řekla mu ať za ní přijde do té její komůrky, že mu chce něco ukázat. Hraběnčin zámek byl starý, starší než kdokoliv v něm, možná dokonce nejstarší v celém kraji. A ve stavbách takového věku je jasné, že musí sem tam být nějaká tajná chodba, skrytá místnost nebo tajemné schodiště. No a Allison se jednu takovou komůrku podařilo najít. Stačilo zatlačit na tři speciální kameny ve správném pořadí a zeď se rozstoupila. Prý jí to ukázal někdo, kdo už tady slouží delší dobu. Robin nevěděl, kdo by to tak mohl být. A asi se ani nemusel ptát. Už tam byl, tenkrát, když ho našla na zemi. Nerad na to vzpomínal, přišel si při tom hloupý a slabý. Tak na to prostě nemyslel. Nebyla to první taková vzpomínka, tak ji přidal ke všem ostatním. Bylo překvapivé, že se jich tam tolik vešlo. No, to teď nebylo důležité. Teď totiž přišel přímo k té jedné speciální zdi. Samozřejmě kód znal. Kdyby to bylo potřeba, sám by dveře dokázal otevřít v mžiku. Dnes to ale potřeba nebylo, protože Allison stála opřená před dveřmi, dlouhé sluncem zesvětlené vlasy měla tentokrát rozpuštěné a odhrnuté z obličeje šátkem. Převlékla se z uniformy do volných kalhot a světle modrého nátělníku, který byl sice nepraktický do kuchyně, kde všechno prskalo a pálilo, ale na letní večer jako tento byl jako dělaný. On sám si nasadil volnou lněnou košili a černé kalhoty, neměli ani jeden nějak nacpaný šatník, sám si vzal sotva tři košile a troje kalhoty a to bylo všechno. Nemusel se tím nijak moc trápit, nečekal, že zůstane v takto nízké pozici nějak dlouho a jakmile bude mít trochu více moci, bude si moct sám kupovat takové oblečení, jaké se mu bude zrovna hodit.

„A hele, kdo se rozhodl ukázat! Jak se máme, námořníku?"

„Ujde. Ty?"

„Taky, co tu není hraběnka vaříme normální jídlo.. i když mám pocit že dneska budu ze spaní loupat brambory,"

„A já plít Sléz. Nechtěla si mi něco ukázat?"

„No jo pořád, já se tady snažím vézt konverzaci"

„To vidím"

„Hele, nerýpej, myslím se ti to bude líbit"

„Tomu neuvěřím, dokud to neuvidím"

„Ty máš ale náladu, tak pojď za mnou"

„Já nálady nemívám"

„No jo, pořád, tak pojď už." Trochu ho překvapilo, že ho vede chodbou pryč. Čekal spíš, že někde našla nějaký zajímavý kamínek, že si z kuchyně ulila trochu vína nebo něco podobně přízemního. Nic na to ale neřekl. Nesměla by si myslet, že ho překvapila. Vedla ho do části zámku, kde ještě nebyl, takže musel zároveň i zaznamenávat všechno co mohl, každou zatáčku, každou chodbu. Tady byly dveře, tam bylo okno, tady prošli nějakým bočním tunelem, který byl očividně jen pro služebnictvo, aby je nebylo vidět, když procházejí po hradě a aby se z jednoho bodu do druhého dostali rychleji.

Celý zámek byl takhle večer opravdu krásný, oranžové světlo svítilo dovnitř vysokými okny, stěny se trochu leskly v posledních slunečních paprscích. Říkalo se, že když zámek stavěli, býval krásně bílý, jak zámky většinou bývají. Ale po letech a letech používání celý postupně černal a černal, dokud nebylo po bílém kameni ani stopy. A co před pár lety předělali podlahy na ledový černý kámen, nebylo poznat, že by zámek byl kdy jiný, než půlnočně temný. Nebo aspoň tak mu to řekli, když se cestou sem ptal. Ono se vyplatí vědět co nejvíc před tím, než někam přijdete, protože máte nad všemi výhodu. Taky ho překvapilo, kolik lidí na zámku už někdy pracovalo. Ne, že by úplně chtěli.