Květiny a krev

Snoví přátelé

Otevřeš oči, a všude kolem tebe jako by vůbec nic nebylo. Bílá prázdnota tě pálí do očí. Rozhlédneš se, ale nikde nekončí, nikde nezačíná. Víš, že jsi to ty, jsi pořád v pyžamu, do kterého tě maminka oblekla před spaním. Ale když se podíváš pod své bosé nohy, nevidíš žádný stín, i když cítíš, že stojíš na hladké podlaze, protože tě studí do holých chodidel. Pomalu se-

„Ne," Prohlásilo sebejistě Merripen a jako na protest zavřelo oči. „Já si s tebou nechci hrát." A najednou, jako by od nikud, se ozve tichý smích. Najednou se uprostřed ničeho objevila postava. Malý mužíček v zeleném saku, krátké vlasy rozčepýřené do všech stran. Měkké tváře, jako by mu ještě ani nebylo dvacet, ale stačil jeden pohled na něj a člověk věděl, že je starší, než jakýkoliv smrtelník, který se kdy narodil. Měl široký úsměv a malá, svítivě žlutá očka, která se nyní upírala na dítě, které se na něj nedívalo.

„Ale no tak, větvičko, přece bys nekazil zábavu. Kamarádi už na tebe čekají, otevři oči," Prohlásil s úsměvem a natáhl směrem k dítěti otevřenou dlaň. Dítě si založilo ruce na hrudníku a vytrvale zakroutilo hlavou. Mužovi oči zaplanuly vztekem, ale dítě ho nevidělo. Zhluboka se nadechl a z uší mu vystoupala pára. „Copak ty si už nechceš hrát se svými kamarády?"

„Ne, maminka mi říkala, abych vás už neposlouchalo. Já chci jít domů, Bustere," Dítě rozhodně našpulilo ústa a duplo holou nožkou, až se ten zvuk rozléhal prázdnou nicotou kolem nich.

„Aha, tak maminka říkala. Dobře, tak můžeš jít, ale pokud teď odejdeš, už svoje kamarády nikdy neuvidíš.. No nic, já jen abys to vědělo. Tak se měj," Buster se otočil a pomalu se sebevědomým úsměvem odcházel. Dítě spustilo založené ručičky a poslouchalo hlasitý zvuk kroků, jak se vzdalují. Pak konečně otevřelo oči a rozběhlo se za ním.

„Ne, Bustere, počkej! Počkej, já s tebou půjdu," Volalo za ním. Buster se zastavil a pootočil hlavu. Pak si naoko povzdechl a opět dítěti nabídl ruku. Usmál se na ně, a dítě se usmálo zpátky, ale v očích mělo žlutý odlesk. Chytilo ho za ruku a najednou, jako by se kolem nich začaly rozpíjet barvy na bílé plátno. Svět kolem nich měl najednou barvu, tvar, dítě pod nohama dokonce cítilo vlhkou hlínu a trávu, jak se kolem nich pomalu objevoval lesní palouk. Byla noc, ale palouk zářil krásnou výraznou barvou. Nad hlavami měli pověšené sklenice, ve kterých hořely svíčky a uprostřed palouku si hrály děti. Buster pustil jeho ruku a dítě se rozběhlo k ostatním. Děti se otočily a rozběhly je jim naproti. Když se potkali s dítětem, začali kolem něj radostně poskakovat.

„Větvičko! Ahoj! Ahoj větvičko! Kdes bylo? Hrajeme panáka, jdeš hrát s náma?" A dítě se usmálo a začalo se točit s nimi. Hráli hry celé hodiny, ale nikomu to tak dlouho nepřišlo, dokud je Buster nezavolal na svačinu. Roztáhli uprostřed palouku pletenou deku a Buster začal z kapes vytahovat talíře, plné jídla. Každý jiný, než ten před ním, na každém dost jídla pro všechny. Sladkosti, kam jen oko dohlédlo a ovoce, že by jeho sbírce mohla závidět leckterá zahradnice. Všichni se rychle pustili do jídla, jen Merripen ne.

„Copak, větvičko, snad ti maminka nechtěla rozmluvit i večeři?" Zeptal se posměšně Buster. Všechny děti se otočily na něj. Vypadali uraženě, někteří i trošku vystrašeně. Jedno dítě, s pusou celou od ovocné šťávy nakrčilo nos a přes plné tváře sladkého plodu se naštvaně zeptalo.

„Větvičko, ty jsi chtěl jít pryč? Tobě maminka zakázala, abys sem chodil, že jo?" Byla to pravda, Merripen opravdu chtělo jít pryč, ale i přesto, jako by snad nemělo jinou možnost, zavrtělo hlavou a poslušně se zakouslo do velkého kulatého kusu ovoce, které k němu bylo nejblíž. Chutnalo, jako vůně moře, když do něj zapadá slunce, jako horizont, který se s ním mísí a vytváří jednu dlouhou, neporušenou čáru oranžové na obzoru, jako tichá samota a krása toho okamžiku. Merripen nikdy nebylo na lodi, nikdy nevidělo moře, ale hned jej poznalo a cítilo se klidně. I když cítilo, že moře má být slané, ovoce bylo sladké, jako červánky. Zbytek noci protančili v kruhu, Buster začal zpívat nějakou starou píseň, jazykem, který dítě v životě neslyšelo, ale všichni jako by vždycky znali slova. Pak, když už se na lesní palouk dralo sluneční světlo, je Buster všechny uložil ke spánku do měkkého mechu na okraji palouku, přikryl je dekou, která byla lehčí než jakákoliv látka kdy upředená smrtelnýma rukama a jen co dítě zavřelo oči, okamžitě usnulo.