Květiny a krev

Chybíš mi

Malachy stála sama v kuchyni a dělala chleba.

Už to bylo pár dní, co Gin odešli. Její žena jí chyběla a pečení ji obvykle povzbudilo. Ne, že by bez její ženy najednou byl dům úplně prázdný a tichý, pořád v něm žili jejich děti a ona, ale i to pečení se náhle zdálo tak pomalé, když za ní nestál nikdo, kdo by ji držel kolem pasu a patlal obličej moukou. Když spolu začínali žít, přišlo jí to, jako zdržování. Ne, že by jí to vadilo, protože to byla vždycky sranda, když z každého pečení obě vyšly úplně od mouky, ale přišlo jí, že by prostě bylo jednodušší, kdyby pekla v noci, když její žena spala. A přece, když po letech soužití její partner už zase odešel do města, chybělo jí to její otravování, chyběli jí ty její otravné špatné vtipy, chyběli jí polibky od mouky, i když její žena odcházela často. Jeden by čekal, že si na to zvykne. Ale i když chápala, že je to potřeba, jako by si Gin vždycky odnesla část jí s sebou. I když to bylo klišé, byla ochotna tvrdit, že s ní odcházelo její srdce.

Ve světle nedávných událostí, čímž zrovna nemyslela odchod její ženy, ale nehodu, která se stala malé Emě, přidala do těsta rozmarýn, na ochranu, protože s odchodem její ženy bylo doma o čarodějnici míň a to poslední, co by potřebovali, je nějaká nehoda přímo u nich doma. Možná to od ní bylo trochu sobecké, ale nemyslela si, že by to vydržela, kdyby se některému z jejich dětí něco stalo zrovna teď. Kladla by to za vinu sobě.

Zapadalo slunce. Nedělala si iluze, že by to přinutilo její děti vrátit se hned domů, ale věděla, že jim to nebude tak dlouho trvat. I když ho zrovna neviděla, byla si jistá, že Tyrion někde venku maluje a tma malíři úplně nesvědčí. Na druhou stranu Merripen se mohlo vrátit kdykoliv. Přirozeně se jako každá matka trochu bála, ale les kolem jejich komunity byl bezpečný, alespoň na jejich straně kamenného oblouku, který je propojoval s běžným světem lidí. Svět lidí Merri nezajímal, takže mohla být aspoň částečně klidná. Její dítě bylo stejně jako ona součástí lesa a zvířata mu neublíží. Mohlo se vrátit, kdy chtělo. I tak se ale po dni stráveném venku brzy vrátí, unavené a spokojené a usne rychle, zatímco jí bude vyprávět vše, co za den vidělo.

Z myšlenek ji vytrhnulo zavření vstupních dveří. Na Tyriona byla konečně venku dost velká tma. Vracel se a opatrně nesl pod paží malířský stojan. Samotný obraz nechal nejspíš někde venku schnout. Byl celý od barvy, a i když se mu po tváři táhly čáry černé a bílé, objevovala se mezi nimi zelená a modrá, do obrazů se mu zdá se vracela barva. A Malachy by se mohla vsadit, že věděla co, nebo spíš koho její syn maloval. Což bylo možná tím, že ho viděla odcházet dopoledne s Erin po boku. Chvíli mu trvalo, než si jí všiml, ale když se na ni konečně obrátil pohledem, unaveně se usmál.

„Ahoj, mami," měl barvu všude, na oblečení, které bylo beztak celé od skvrn už předtím, i na černých vlasech, které mu padali do čela a ve kterých se houpaly kousky zaschlé barvy, jak si je odhrnul z očí. Bez řečí odešel do koupelny a smyl ze sebe aspoň většinu barvy. Ona mezitím položila těsto do velké mísy a zakryla ho kusem látky. Do rána nakyne a hned jak se probudí, bude moct začít péct a do večera mít novou várku. Měla by jim vydržet, dokud se její žena nevrátí a mohlo by jim i trochu zbýt. Mohla by vyměnit bochník nebo dva za svíčky, už jim začínaly docházet. Zrovna, když se Tyrion vracel z koupelny a sušil si ruce hadrem, dveře bouchly podruhé. Merripen vběhlo dál do domu a málem zakoplo o vlastní nohy, jak běželo obejmout svou matku. Ta ho se smíchem zvedla a zatočila se s ním.

„Mamiii! Můžem dneska spát s tebou? Můžem? Můžem?" Matka se usmála a kývla. Dítě začalo nadšeně pískat a ona ho položila na zem.

„Určitě, ale je na Tyrionovi, jestli se k nám chce přidat," Tyrion nad tím chvíli přemýšlel a pak kývnul taky. „A ty," podívala se na nadšené dítě „ty se dneska půjdeš koupat. No ani to nezkoušej, musíš, vždyť máš bláto úplně všude!" dítě nespokojeně nakrčilo nosík a založilo si ručičky. Matka se k němu znovu natáhla. „Můžu tě zvednout?" Dítě si to chvíli rozmýšlelo a pak kývlo, i když se na matku nedívalo. Ta ho opatrně zvedla. „No pojď, ty herečko.. Chápeš, proč je důležité se umýt, ne? Já vím, že se nerado koupeš, ale všichni se musí koupat. Kdyby sis na sobě tu hlínu nechalo moc dlouho, udělají se ti fleky." Dítě se nespokojeně zavrtělo, ale nakonec se nechalo odnést. „Tyrione, zlato, mohl bys dnes Merripen vykoupat ty? Musím ještě připravit dům na noc." Tyrion si bez řečí převzal nespokojené dítě do náručí a odešel s ním z domu. V teplých měsících jako byl tento, si mohli dovolit koupat se venku na čerstvém vzduchu. Malachy se znovu mimoděk zastesklo po její ženě. Nedovedla si představit, jak muselo být Gin, která nejen že byla pryč od ní, ale byla celou dobu pryč i od svého domova a jejich dětí. Začala uklízet dům po aktivitách celého dne, zavírat okenice a zhasínat většinu svíček, nechala jich rozsvícených právě dost, aby děti cestou do ložnice viděli a zhasli zbytek svíček samy. Rozestlala postel a přinesla další peřinu. Nebylo to neobvyklé, že ve dnech, kdy byla Gin pryč, spávali v jedné posteli. Byla za to ráda, nemusela se o děti tolik bát, přeci jen kdyby se něco stalo, bylo doma o čarodějnici míň. Navíc s divnými sny, které teď trápily Merripen bylo lepší, když se drželi spolu. A taky byla ráda z mnohem víc sobeckého důvodu, když totiž člověk jednou začne spávat po boku někoho, koho miluje, je usnout sám těžké, někdy se jí to zdá až nemožné. A když snad o půl hodiny později přišli děti za ní, stále nespala. Přitulili se jeden ke druhému a všichni rychle usnuli. Jen co se zanořila do země spánku, cítila, jako by ji někdo tahal za srdce se zoufalou snahou získat si její pozornost. Když se pomalu otočila, stála před ní její žena. A vypadala příšerně vyčerpaně.