Květiny a krev

Chůvičky

Bylo ráno. Nebo spíš dopoledne. Vždycky jí trvalo dlouho, než se probudila. Mohla si to dovolit, pořád pracovala dlouho do večera. Vzbudily ji zvuky kopyt na dřevěné podlaze. Podle toho, že se cítila docela odpočatá, hádala, že se spíš vracejí z nějaké procházky, než že se právě vzbudili. Její děti měly ve zvyku budit se brzy. Otočila se na druhý bok a zjistila, že její manžel už také vstal a odešel. Měla ještě čas, než musela znovu do práce. Tak se jen rychle převlekla z noční košile do volné sukně a haleny, zapletla si vlnité vlasy do jednoduchého copu a vešla do kuchyně. Děti seděly kolem stolu a vesele jedly snídani. Bylo to trochu divné, protože bylo rozhodně blíž obědu. Podívala se ke kuchyňské lince, aby se zeptala Erin, proč všichni jí tak pozdě. Jenže po Erin jako by se slehla zem. Místo ní stál v kuchyni její manžel a očividně se snažil vařit oběd, mírně neúspěšně. Už to byla doba, co vařil naposled. Dřív ho to docela bavilo. Když měli na takové věci čas.

„Kde je Erin?" Všichni se na ni otočili. Nikdo si jí až do té chvíle nevšiml.

„Dobré ráno i tobě, miláčku," ozval se Ada z kuchyně, položil vařečku a utřel si ruce do zástěry. Ať už vařil cokoliv, bylo to oranžové. Doufala, že to není třeba špenát. Jen si s úsměvem odfrkla a šla za ním.

„Tak co, proč snídáme tak pozdě?" Přišla za ním a objala ho

„Erin je pořád naštvaná ze včerejška. V pokoji není, asi zase přespala ve stodole. Ptal jsem se dětí, ale očividně mě vzbudili dřív, než je napadlo jít ji hledat," Eda při mluvení obrátil svoji pozornost zpátky na něco, z čeho by s trochou snahy možná mohla být dýňová polévka. Yen uměla vařit mnohem míň, než její manžel, takže mu do toho nehodlala mluvit. Co ale uměla, nebo aspoň dřív určitě, bylo mluvit se svou dcerou. Dřív si rozuměly mnohem líp. Erin byla její první dcera. Trávila s ní nejvíc času ze všech. Přesně si pamatovala její první kroky, její první opravdové jídlo. Ale čím starší byla, tím víc odmlouvala, urážela ji a vlastně se spolu nedokázaly bavit, aniž by se začaly hádat. Všichni jí říkali, že to tak bude. A sama nebyla jiná. Jenže stejně nevěděla co s ní, jak ji přesvědčit, aby zase poslouchala jako dřív. Aby si rozuměly jako dřív. Erin pořád poslouchala, většinou. Starala se o všechny své sourozence, jak měla a víceméně zvládala celou domácnost. Kromě dneška, očividně. Dnes se nějak urazila a vykašlala se na všechno. No co. Dřív si rozuměly. Třeba se nějak domluví i dnes.

Odešla z kuchyně nahoru po schodech a přišla ke dveřím pokoje. Jasně. Podle Ady tam možná nebyla, ale ona se přece nenechá jen tak přesvědčit. To jsou samé staré triky. Určitě byla schovaná na některém ze svých klasických míst. Vešla dovnitř a podívala se všude, kde by ji měla najít. Jenže Erin tam opravdu nebyla. Nebyla ani pod jednou z postelí, ani za skříní, kam se vždycky schovávala. A teď, když se na tu mezeru Yen po dlouhé době podívala pořádně, uvědomila si, že by se tam Erin dávno nevešla. Možná ani pod žádnou postel. Když ji takhle hledala naposledy, většina z těch postelí tam ještě nebyla. Možná za ty roky zapomněla sledovat, jak se její dům mění. Možná zapomněla sledovat, jak její dcera roste. No nic. Tady očividně nebyla. Odešla z pokoje a ještě než za sebou zavřela, ohlédla se. Nepřišlo jí, že se tak zaplnil za těch pár let. Jako by přestala na chvíli dávat pozor a všechno se změnilo. Samozřejmě u toho byla celou dobu, u každé změny, u každé nové postele, u všeho co se stalo. Ale všechno se to stalo postupně. Měla moc práce. Mohly žít tak, jak žili jen proto, že měla tolik práce. Ona i Ada. Kdy se všechno tak změnilo? Kdy, zatímco běžela za něčím lepším, zapomněla jednou za čas zastavit a ohlédnout se? Nemohlo to být až tak dlouho, že ne? Než zavřela dveře, všimla si ještě jedné, poslední věci. Na jedné z rozkládacích postelí, které vytáhli, když se k nim nastěhovali Juniperidovic děti, pořád někdo spal. Nebyla to Erin. Vůbec by si ho nevšimla, protože bylo tak zabalené, že vypadalo jenom jako peřina odkopnutá na stranu, ale zrovna když odcházela, přetočilo se. Merripen pořád spalo. Nechápala, jak vydrželo všechen ten kravál, co její děti po ránu dělají. Ale jedině dobře. Aspoň někdo se dnes dospí, jak potřebuje. Zavřela dveře a sešla po schodech. Teď, když nad tím tak přemýšlela, vrzaly mnohem víc než si pamatovala. Prošla kolem dětí, které seděly kolem stolu, rovnou ven před dům. Už začínalo být docela horko. Léto bylo samozřejmě v plném proudu. Jestli byla Erin opravdu ve stodole, stejně tam nemohla vydržet zas tak dlouho. Rozešla se po vyšlapané cestě, která vedla přes jejich pozemek. Přišla jí širší, než bývala. Navíc byla z toho horka vyschlá a popraskaná. Šla pomalu. I když to neměla až tak daleko, Erin se mohla schovávat kdekoliv, zvláště pokud věděla, že ji někdo bude hledat. Jejich stodola nebyla zas tak velká. Byla natřená vápnem a tím pádem se dala uprostřed zeleného lesa krásně najít. Když přišla až k ní, zaklepala na velké posuvné dveře.