Květiny a krev

Nejsi sama, že?

Byla nadšená. Byla na sebe hrdá, byla unavená a hlavně, byla celá od krve. Z čeho byla nejšťastnější. Dnešek měl být nudný, plný práce a rozhodnutí, vždyť se jí při snídani zavíraly oči. Ale tím, jak se od ní odklonili bohové, se k ní přiklonilo něco jiného, lepšího, rozhodně pro ni. A ten rybář, ten jeho utrápený pohled a výkřiky bolesti, bylo to lepší, než kdyby celou noc tvrdě spala. Navíc jí to dělalo nevyslovitelnou radost, pokaždé když po té jeho neutrální tváři proběhl bolestný výraz, když se v jeho ledových očích zaleskly slzy. A že ho nešetřila. Chtěla, ze začátku chtěla, ale dlouho jí to nevydrželo. Uměl tak hezky zpívat.

Co se k ní dostala, moc jí proudila žilami, jako by jí měla nahradit krev, která jí s novým postavením ztmavla. Nečekala to, ale se vším, co doprovázelo její vzestup k moci, se nemohla divit. Brala to s určitou hrdostí, stejně jako když se jí úsměv zařezával dál a dál do tváře. Dřív by si sotva dovolila vůbec se usmát. Dnes mohla na všechny ty šašky cenit zuby, jak jen chtěla. Měla vše, co si kdy přála. A přesto.. Mohla mít víc. Mnohem víc.

Nesla si hlavu příliš vysoko, mohla by na ní nést královskou korunu, ne, měla by. Byla přeci jen jeden dopis daleko, na dosah ruky, na dosah nože. Jenže by to znamenalo další změny, znamenalo by to další oběti její touhy po tom mít víc, mít všechno, i když by jí na hlavě seděla koruna, říkala si, bylo by jí to dost? Nebo by šla dál? Natáhla by své ruce k nebi a toužila dosáhnout mraků, stát se jedním bohů?

Seděla za svým stolem, procházela papíry, které jí byly předloženy během dne, ale její pohled se zase a znovu vracel ke druhému šuplíku, ve kterém teď už ležely dva dopisy. Všechno, co si mohla přát. Zrovna podepisovala nějaký nevýznamný papír o jakémsi zpracování půdy a evakuaci, nebo čem, upřímně ji to nemohlo zajímat míň. Co jí po tom bylo, rychle to podškrábla a otevřela druhý šuplík svého stolu. Tam, přesně tak jak ho tam zahodila, ležel dopis, který jí přišel den předtím, s královskou pečetí, ale bolestivě prázdný. Namočila si hrot pera do inkoustu a chvíli jej držela ve vzduchu nad kalamářem, ztracena v myšlenkách. Všechno, všechno, co si smrtelník může přát. Celá země v jejích rukou, armáda vojáků čekajících na její rozkaz, respekt, jaký nikdo jiný v celé zemi nemohl mít. Jen si stačilo napsat. Jen popsat prázdný pergamen, tak jako tenkrát, ale nemohlo to být tak jednoduché. Ani tenkrát nebylo. Dodnes měla na boku táhlou jizvu, která to dokazovala. Zvládla by to znovu?

Něžně se dotkla špičkou pera nepopsaného dopisu a začala psát. Ani nevěděla, kde brala slova, která se objevovala na papíře jejím rukopisem.

„Drahý pane králi,"

psala o něm bez oslovení, které králi náleží, tušila, že proto, že mu již brzy náležet nebude

„Slunce zašlo a noc je mladá,

na svět barev černo padá,

kéž dnes skončí vaše vláda,

korunu má nést mladá hlava,

dnešním dnem se všechno mění,

život je, však zdraví není,

slyšte v hlavě moje psaní,

bohové vás neochrání"

„Má paní," Škubla hlavou za sebe, až se jí udělaly mžitky před očima, cítila neskutečný vztek, i když jí nepřišel úplně její, na kohokoliv, kdo ji dokázal vyrušit z její práce. Pero jí vypadlo z ruky. Cítila se, jako by měla v hlavě mlhu, která ustupovala. Nebyla si úplně jistá, co se stalo a jak napsala věty naškrábané na před chvílí čistém papíru. Vzpamatovala se dostatečně na to, aby poznala postavu, která ji vyrušila ze psaní. U zadních dveří do místnosti stála Bren, pohled zabodnutý do země a ruce za zády. Hraběnka si pomalu stoupla, doufala, že to vypadalo důstojně, jako by se plížila ke kořisti, ne tak, jak to bylo, že se jí motala hlava a bála se, že kdyby vyskočila ze židle a rozběhla se proti služce, tak se v první řadě setká s podlahou.

„Má paní, požádala jste mě, abych vám přišla připomenout v deset večer, že jste chtěla jít dnes spát brzy," Deset večer. Jak mohlo u všech bohů být deset večer? Přísahala by, že když vytahovala nepopsaný dopis, bylo sotva osm. Kývla. Nikdo nesměl vědět, co se stalo, dokonce ani Bren, a to byla snad nejbližší člověk, kterého ve svých službách měla. Když se podívala na slova, která prý psala hodiny, inkoust zdá se dávno zaschnul. Opatrně dopis zavřela a vrátila jej do šuplíku. Věřila, že Bren ví, který šuplík otevírá, i když se stále dívala na své boty.

„Správně, děkuji, Bren, již jsem pracovala dost. Vlastně bych si chtěla odpočinout, uvolnit se trochu," Znělo to tak, jak to mělo znít, byla tiše potěšena tím, jak se její postavení změnilo, jak si najednou mohla dovolit něco takového říct a vědět, že odpověď bude ano, vždycky to bylo ano. Jméno její služky znělo z jejích úst hladce, i když její hlas byl hluboký, znělo jako med, nebo aspoň tak by to určitě řekla Bren, podle toho, jak na vlastní jméno reagovala, hraběnka se sama pro sebe usmála. Správně, dobře, jen tak dál. Ať byla s Bren jakkoliv blízká, měla ji pod plnou kontrolou, hodně tomu napomáhal i ten fakt, že Bren se pod hraběnčinou kontrolou nesmírně líbilo. Proto se na to místo také dostala. Byla hezká, jistě, ale hlavně byla poslušná. A dnes už na jejím dvoře nebyl nikdo, kdo by ji za takovou volbu služky mohl soudit. A tak si mohla dovolit přijít až k ní, nohy ji i přes její předchozí pochyby nesly dobře, a zastavit se až těsně u ní. Jediným lusknutím zvedla pohled své služky ze země ke svým očím, které ve světle svíček zářily šedo-zelenou barvou, tmavší kolem okrajů duhovky, a ve kterých by se Bren jistě mohla ztratit, ale neudělala to, schválně, snad proto, že byla seznámena s následky, které by nepozornost mohla mít. Bylo poznat, jak se snaží.

A hraběnka, snad proto, že na ni dolehla únava celodenní práce, ji vzala na milost. Pozvedla její bradu rukou, jen mírně, jen aby měla pocit, že může dělat, co se jí zachce, a Bren ji poslušně zvedla, v tichu místnosti bylo slyšet, jak se jí na chvíli zastavil dech, když se jí hraběnka dotkla. Bylo to opojivé, vědět, jaký má na svou služku vliv.

„Správně, Bren.. Hodná," Bren se sotva stačila nadechnout, sotva by stačila mrknout, než hraběnka zkrátila minimální vzdálenost mezi nimi a políbila ji, a Bren, jako by přišla o všechny kosti, se úplně rozpustila do hraběnčina náručí, i když ruce stále držela za zády. Kdyby mohla být kdekoliv na světě, byla by teď a tady. Tak nějak automaticky, Pavlovovsky, se jí sama od sebe podlomila kolena.