Květiny a krev

Nejhorší den v jeho životě

Měl za sebou snad nejhorší den ve svém životě.

Což je co říct, vzhledem k tomu, že trávil dospívání na lodi. I přesto byl dnešek přeci jen mezi jeho třemi nejhoršími dny v životě. Když konečně odešel jeho oddíl z místnosti s vysokým stropem, vedli jeho a asi deset postarších paní někam pod zámek. Cestou sice bylo jen málo oken, ale podle změny teploty bylo jednoznačné, že se nachází v nějakém sklepě. Plus ještě ten fakt že co začaly sestupovat po jednom z mnoha úzkých schodišť pro sloužící, rozléhaly se chladným vlhkým sklepením výkřiky bolesti. A najednou, jako by drby, které slyšel o praktikách na hraběnčině dvoře, ožily. Už zase si musel připomenout, že tohle všechno přece věděl. Že očekával nějaké temné kobky, kde každého kdo udělá sebemenší chybu, bezlítostně seřežou, ať už ti, kterým bylo to povolání přiděleno, když nastoupili, nebo sama hraběnka, když měla čas a chuť, nebo když měla nějaký osobní problém, za který buď přímo mohli, nebo během kterého měli tu smůlu být zrovna mučeni.

Při jeho štěstí, nebo spíše moudrosti, jemu se takový osud zatím vyhýbal, i když si nedělal iluze, že by tomu tak bylo navždy. Dnes byla jeho práce něco jen nepatrně míň nepříjemného. Pracoval na rybářských lodích, viděl bitvy na moři, člověk by čekal, že pohled na krev by mu měl být lhostejný. A on si to myslel také.

Chyba, velká chyba, jen se otevřely dveře do první kobky, okamžitě mu došlo, jak velká. Ne, že by čekal, že ho hned první den nechají uklízet krev nějakého chudáka před ním, ale chápal, co to má být. Výhružka, očividně. Chápal, že mu tím hraběnka říkala, že pokud se nebude chovat podle jejích představ, dopadne jako jeden z těch lidí, jejichž křik mu zvonil v uších. Chápal to moc dobře, nebylo to ovšem moc poznat, protože hned jak viděl podlahu postříkanou lidskou krví, podlomila se mu kolena. Motala se mu hlava, chtělo se mu zvracet a ty příšerné ženské tomu vůbec nepomáhaly, protože se mu začaly smát. Práci se stejně nevyhnul, ani by to nečekal, jen ho dozorce kopl do žeber a on se pomalu zvedl a šel společně s jeho spolupracovnicemi vytírat krvavou kamennou podlahu.

Než k němu přišli dva další sluhové, že si jeho přítomnost žádá hraběnka, byl celý od krve. Kůže na jeho rukou byla celá svraštělá z toho, jak neustále musel omývat hadru, kterou utíral cizí krev, a jeho uniforma měla určitě víc fleků než předtím. Například jeho kolena byla úplně na odpis. Samozřejmě ho nenechali, aby se převlekl, a když tak sledoval, jak se na něj hraběnka při jeho příchodu dívala, byl si poměrně jistý, že to bylo schválně a že si hraběnka užívala, že ho může vidět od krve. Místnost, do které vešel, nebyla až tak prostorná, jako ta, ve které se scházeli ráno, ale vynahrazovala si to výzdobou. Po obou stranách místnosti byla velká okna, která dovnitř vpouštěla spoustu ranního světla. Byla vykládána barevným sklem a tvořila nějakou mozaiku. Pokud v tom měl vidět nějaký obraz, tak stál pod moc velkým úhlem, aby ho viděl. Klenutý strop byl pokrytý malbami květin a různých rostlin, od sotva viditelných a drobných po detailní velké květy, které se táhly po celých metrech stropu. A mezi tím vším, na nádherně vyřezané vysoké židli, seděla sama hraběnka. Když ji naposledy viděl, byla tma a její tvář se mu zdála spíše děsivá a temná, teď když ho viděla, jako by omládla o celá století, jako by její duše byla jen duší běžného smrtelníka, ne to, co si myslel, že viděl včera, démona a monstrum. Ne, naopak, i když se jí po právu bál, musel uznat, že je ve své moci a vznešenosti nádherná. Její dlouhé vlnité vlasy, které měla dnes více na volno, jen ozdobně zapletené pramínky na okrajích a kolem uší, o kterých se až do teď domníval, že jsou černé, se leskly na světle temnou rudou. Usmívala se na něj tím svým děsivým úsměvem, který byl o trochu delší, než by měl být, možná dokonce delší než včera, ale to se mu asi jen zdálo. Seděla na konci stolu proti velkým dveřím, do kterých ho nahnali ti dva, kteří s ním šli. Hlavu držela vysoko a oči jí svítily, což bylo málem dost na to, aby si nevšiml, jak sekundu před jeho příchodem vypadala unaveně a jak se jí zavíraly oči. Ale všiml si, věděl, a měl takové tušení, že i ona věděla, že věděl. Minimálně by se mu nevyplatilo, kdyby ji podcenil a pro jeho účely to tedy věděla.

„Ale, posluchači, vidím, že si první den v mé službě náležitě užíváš," Zněla velmi potěšeně. Žena, která stála za ní, se sklonila, něco jí pošeptala a hraběnka se tiše zasmála, smála se tichým hlasem, aniž by otevřela ústa, jako by schválně chtěla, aby její smích zněl zlověstněji, než bylo pro tuto situaci potřeba. Hraběnka, tak jak seděla na své dekorované vysoké židli, která připomínala trůn, kdyby měl být trůn zároveň jídelní židlí, budila absolutní hrůzu a respekt, s jejími propadlými tvářemi, kostnatýma rukama a úšklebkem, ze kterého mu vstávaly chloupky na krku. Ani nevěděl jak, ale uklonil se. Což bylo divné, vzhledem k tomu, že si nepamatoval, že se klaněl a on si přece pamatuje všechno. Nebo by aspoň měl.

„Hádám víš, proč jsem tě vyrušila od tvé.. tak důležité práce, že, uklízečko? Pch. Pojď blíž," Usmívala se jako dravá kočka před tím, než skočí na svou kořist. Tak prosím. Na něm by si vylámala zuby. Nedovolil si napřímit se a pomalu se přiblížil po levé straně stolu, po směru hodinových ručiček. Stále se přibližoval, i když by byl rád zastavil už o pár metru dříve, stále ho nechávala se přibližovat, až stál až úplně u ní, sotva na třicet centimetrů. Natáhla ruku a podepřela mu bradu. Měřila si ho ledovým a vypočítavým pohledem tmavých očí a on měl pocit, jako by se mu snad dívala přímo do duše, což bylo samozřejmě vědecky nemožné a byl to jen dojem, což věděl, ale k ničemu mu to nebylo, protože se stejně třásl pod jejím pohledem. Naopak ona vypadala, že si v životě nic tak neužívala. Člověk by měl až pocit, že se jí ten příliš široký úsměv rozlézá každým momentem po tváři dál, že se jí trhají tváře, jen aby se mohla ještě víc šklebit na muže před ní. On si navíc moc dobře pamatoval, že si nejednou omylem otřel tvář rukama od krve a že si hraběnka právě špinila ruce. Otáčela si jeho obličej v rukách a zdálo se, jako by ho zkoumala.

„Robin," Pustila jeho tvář a jemu chvíli trvalo, než mu došlo, co se právě stalo. Robin. Trochuho zamrazilo. Na tomhle dvoře se dělo až moc náhod, i na jeho vkus. Ale ne,nemohla nic vědět, nevěděla to. Dala mu ptačí jméno určitě jenom tak. Bylo to hezké jméno, s tím se dalo žít, i když to nebylo jméno pro námořníka. Vždyť on přece námořník už nebyl. Dobře, jen dobře, že ho tak pojmenovala, pokaždé když mu někdo řekne jménem, vzpomene si na to, že už není námořník.

„Děkuji, paní," Řekl suše a s úklonou se zase začal vzdalovat. Hraběnka gestem naznačila, aby ho odvedli a on se díval, jak něco šeptá ženě za ní, zatímco se krvavou rukou jemně dotýká její tváře.

„Takže co teď, dostanu jmenovku?" Ti dva, kteří ho vedli, jen protočili očima a táhli ho dál po chodbě, zpátky k práci na zakrvácených podlahách a on moudře sklapnul, aby nemusel na kamenné podlaze utírat i svou vlastní. Když už podruhé procházel chodbami stejným směrem, začínal si v hlavě skládat plán budovy, velmi omezený, protože zatím téměř nikde nebyl, ale pokud by jeho cesta k moci měla být stejná, jak předpokládal, což by měla, protože on se přece nikdy nemýlil, tak bude znát celou budovu zpaměti, než se vůbec dostane na svou vytouženou pozici.

Přivedli ho zpátky do podzemí a jeho se znovu zmocnil ten stejný chlad a vzduch zaváněl schnoucí krví. Tentokrát to bylo něčím jiné, když šel studenými chodbami a věděl, že necítí žádný kov, ale utrpení sloužících, kteří zklamali to jednu osobu, která měla moc je nechat zemřít jediným rozkazem. Jeho plán, který měl od začátku znamenat dostat se k ní co nejblíž a čerpat z její moci, se ještě nikdy nezdál tak nemožný, ne, tak hloupý. A jak sestoupil po dalších točitých schodech, znechucení, které se ho drželo, co poprvé ucítil závan cizí krve, přerostlo přes unesitelnou hranici. Padl na všechny čtyři a začal zvracet. Jeho žaludek se točil a cítil snad úplně všechny druhy špatných pocitů najednou, včetně vzteku, hlavně sám na sebe, že se nechat tak rozházet místem, o kterém přece věděl, že bude takové, že se budou snažit ho vydráždit a zlomit. Měl příšernou pachuť v krku a jeho ruce, které mezitím spadly na zem dlaněmi napřed, aby ho držely, se třásly. Chtěl zvednout ruku a otřít si hřbetem špinavá ústa, ale než se vůbec stihla zvednout ze země, popadli ho za ramena čtyři silné paže a než se nadál, šel dál chodbou, i když teď bylo očividné, že spíš než jako spolupracovníka ho vedli jako vězně. Měl štěstí, hned několikanásobné, že ho nenechali, aby si po sobě uklidil, a hlavně, že hraběnka měla očividně dost práce, a trest, který ho čekal, nezáležel na ní, ale na tom, kdo zrovna dnes měl službu. A to se mu až doteď tak dařilo.