Květiny a krev

První den

Slunce se sotva přehouplo přes obzor, když ho probudil hluk. Převalil se pod starou přikrývkou a opatrně pootevřel oči, aby sledoval, co se děje. Jeho opatrnost byla ovšem úplně zbytečná, protože mu v ten moment do obličeje spadly litry a litry ledové vody. S jeknutím se posadil, ale záhy toho litoval. Ačkoliv si to tihle podřadní sloužící nemuseli myslet, nebyla to jeho první práce v takovém kolektivu. Měl čekat, že nováčka budou chtít nějak zasvětit. Ale počkat, vlastně to čekal. Ještě včera nad tím přemýšlel, než se přehoupl přes zahradní zeď. Zdá se, že ve zmatené situaci, kdy ztratil kontrolu nad vlastně vším, co běžně zcela ovládá, jeho myšlenky zcela zanevřely na dobré chování a prostě mu nepřipomenuly, že by měl spát jen lehce, že by měl čekat podobný žert. A tak, když se zamračil a zatřepal po dlouhé době zase smáčenými vlasy, byl sice dopálený, ale mnohem více než na ně, na sám sebe. Nějaký muž mu dal ránu do ramene, kterou rozpoznal jako znak přátelství a kolegiality. Musel se odtud dostat tak rychle, jak to jen půjde, přeci nemůže pracovat mezi takovou zvěří, co mlátí jeden druhého a vidí v tom pozdrav. Muži se od jeho postele opět roztrousili po celé místnosti a připravovali se na práci, která je ten den čekala. Rozhlédl se po osadnících v místnosti kolem něj. Zhluboka se nadechl a vykulil se z mokré postele. Položil chodidla na chladnou podlahu a opatrně si přiložil ruce na zjizvený hrudník. Zmáčená halena se mu přilepila na kůži a on se s ní odmítal prát, věděl přece, že by mu to způsobilo jen další bolest, i když mokrá látka na jeho kůži byla více než nepříjemná. Podíval se na své vlhké ruce, pak pomalu na svůj hrudník. Překonal chuť ucuknout pohledem, nezhojené jizvy byly zvýrazněny mokrou látkou, rázem jako by mu zdřevěněly ruce. Ale nikde žádná krev. Což je dobré znamení, říkal si, dobrá zpráva, i když ho zrovna přepadl nechutný pocit. Jako by jeho tělo nemohlo dál snášet samo sebe, jako by kromě jeho vlasů a hrudníku byly promočeny i jeho kosti, jako by jeho kostra chtěla vyskočit a dát si sprchu, osušit se a třeba si ho zase někdy obléct, ale spíš ne. A tak tam seděl, mžitky před očima, protože nic jiného nemohl dělat. Ztratil cit v celém těle, seděl v něm, jako by nebylo jeho vlastní. Po čele mu tekla kapka vody, rád by zvedl ruku a otřel si studenou cestičku, kterou po sobě zanechala, ale věděl, že ruka ho neposlechne.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl, ale pak mu přeběhl mráz po zádech a jako by se nic z toho nestalo. Zkusil pohnout rukou a ona se skutečně opět pohnula, i když jí to chvíli trvalo, i když mu zavrzalo v prstech. Povzdechl si, prohrábl si vlasy a šel se převléct, jako by se mu takové věci děly běžně. Byl rád, že ze sebe mohl svléknout promočené pyžamo, i když to znamenalo táhnout přilnavou látku přes jeho zjizvený hrudník. Na chvíli se mu z toho zatmělo před očima, bolestí, nebo jen znechucením nad vlastním tělem, které znovu a znovu zkoušelo ovládnout jeho život. Ostatně, právě proto prošel tou operací, aby nad ním nemělo takovou moc, už nikdy. Pomohlo to, to jistě, a věděl, že v moment, kdy se mu jizvy zahojí, ta nechuť zeslábne ještě mnohem víc. Věděl, ale to vůbec nepomohlo. Naopak, pokaždé, kdy se zasekl, kdy ho jeho vlastní emoce tolik oslabily, se cítil provinile. A v tom byl ten problém, ne v tom, že ho stále omezovalo něco tak běžného jako vlastní tělo, ne to, že mu bohové rozdali příšerné karty a řekli mu, že má jít vyhrát, ne. Problém byl jedině v tom, jak se kvůli tomu cítil. Že se nějak cítil. Toho se musel zbavit.

Tentokrát celé převlékání proběhlo bez většího pozdvižení, všiml si samozřejmě, že se po něm dívali s úsměvem, což byl ochoten připsat faktu, že byl mokrý. Jeho uniforma byla poměrně čistá, zatím, nechtěl ji nijak extra zkoumat, protože si byl jistý, že by tam dříve nebo později našel stopy po něčí krvi. Opatrně si zabalil jizvy, což už nebylo úplně potřeba, přeci jen už se nějakou chvíli hojil, ale čekal ho den plný práce. Podle dohody měl sice pracovat jen uvnitř a nenosit těžká břemena, alespoň dokud se mu zranění nezahojí, to ovšem neznamenalo, že si ho neotestují, že ho nezaučí a příležitostně nezlomí, je tu přece nový. A právě pro ty případy měl kolem hrudníku obvaz, kdyby náhodou, aby se mu nic nedostalo do rány v případě, že by se náhodou nějaká otevřela. Přehodil si přes hlavu zbytek uniformy a odešel spolu s ostatními chodbou pryč ze šaten.

Šli jinou cestou, než ho vedli včera, snažil se zapamatovat si každou chodbu a odbočku, aby měl alespoň trochu přehled o své poloze. Najednou se prostor nad ním otevřel a on se spolu s ostatními zastavil ve velké síni s vysokým stropem. Nebyl nijak zdobený, celá síň se netvářila nijak speciálně, jako by ji nikdo jiný než běžní sloužící nikdy neměl vidět. Přesto byla velmi prostorná. Připojilo se k nim mnoho podobných skupin sloužících, kteří dohromady začali tvořit neforemný dav, který začal rychle zaplňovat to, co se před chvílí zdálo jako prostorný sál. Dav se však formoval v menší části, jako by to byly čety, které se zodpovědně seřadily. Chvíli je jen pozoroval, vypadal by v rozpacích, kdyby na sobě nechal znát nějaké emoce. Chvíle byla to jediné, co potřeboval, aby si všiml, že lidé se třídí podle znaků jejich uniforem, rychle se tedy jal najít skupinku, ke které měl patřit, aby nezůstal uprostřed sálu stát sám. Hraběnčin dvůr nebyl zrovna známý tím že by bral ohledy na lidi, nebo že by byl ochoten pomoci komukoliv, kdo se dopustí nějaké chyby. Proto se spěšně zařadil a až poté zkoumal, co za práci ho to vlastně čeká. Přidělili mu práci jako uklízeči. Což bylo neuvěřitelně ponižující, ne, že by to na sobě nechal znát. Osobně hraběnce vyprávěl o svém předchozím zaměstnání, byl učený muž, schopen číst v mapách, zapisovat polohu hvězd a navigovat podle nich lodě. Byl muž pergamenu a inkoustu, mnohem více než muž zbraně a prolité krve. Jistě, práce s nožem mu nebyla cizí, ale spíše z kuchání ryb, než z obrany rybářských lodí před piráty. Byl muž mnoha kvalit, ale i přesto zůstával mužem, navzdory všemu, co by o něm řekli v jeho rodném přístavu. Navzdory jménu, kterým ho nikdy nepřestali nazývat. Byl mužem a zasloužil si podle toho i práci. Zakroutil sám nad sebou hlavu. Jistě, doufal v práci knihovníka, v práci bližší jeho dřívějšímu postavení, byl by rád i za místo v kuchyni, byl ochotný být poslem, zahradníkem. Ostatně si vybavoval, že se mu při procházce zahradou povedlo omylem pošlapat nejednu kytku. Ale úklid, i když ne úplně mužná práce, byla stále práce na hraběnčině dvoře, což mu po zvážení následků stačilo. I když jeho uniforma vypadala směšně. I když se rozhlédl po svých spolupracovnících a pokud mezi nimi byl nějaký další muž, neviděl ho.

„První den? Z toho si nic nedělej, že jsi tu jediný chlap, to není vůbec špatně, většina z nich tu není, protože na to nemají žaludek," Pošeptala mu postarší paní vedle něj. Upřímně, nevěřil jí. Přesto bez výrazu kývl a zabodl svůj pohled do protější zdi. Tak ať, vždyť on tady dlouho nezůstane. Dovolil si rychlý pohled na tu drobnou paní vedle sebe, ale zdála se být zaneprázdněna konverzací s jednou ze svých kolegyní. Postupně jednotlivé oddíly pracovníků odcházely chodbami ven, směrem ke svým vlastním pracovištím. A on se připravil na to, že ten jeho bude nejspíš brzy následovat.