Soumrak bestie [TVD/TO FF]

14. kapitola - Osud se na nic neptá, prostě koná

V pohádkách má vše jasně dané pořadí – dvě hrdličky se setkají, zamilují se, osud jim do cesty postaví několik nástrah, které úspěšně zdolají, aby se mohli opět setkat, svatba a pak žili šťastně až do smrti obklopeni velkou spoustou dětí a vnoučat. Škoda jen, že skutečný život velice rád některé situace pomíchá, jiné úplně vypustí a občas dokonce zapomene na šťastně až do smrti. Proti jeho hrám jsme všichni bezmocní.

Pohled Hope

Seděla jsem na růžku postele a zběsile listovala knihou plnou run, kterou donesla Lizzie. Procházela jsem stránky až příliš rychle a nedokázala se na ty symboly ani za mák soustředit. Všechny mi přišly naprosto stejné a já se v nich zkrátka nedokázala orientovat.

„Tohle je k ničemu!" sykla jsem vztekle a praštila s knihou do vlastních stehen, až se z ní zvedl obláček prachu. „Je jich tam moc. Bude to trvat celou věčnost!"

„Nechci ti kazit radost, ale něco mi říká, že věčnost je luxus, který nemám," zamumlal Kai tlumeně do polštáře. „O to se můj potenciální tchán postaral. Není nad dobré rodinné vztahy."

„Tak se pokusíme uklidnit, mládeži, co říkáte?" poznamenal Kol, který si ode mě vzal knihu plnou run a rozložil si ji ve vlastním klíně. „Hope, musíme mu ty záda pořádně umýt, ať se náhodou při čtení nespleteme. Dojdi pro vodu, nějaké hadry a desinfekci, hm? Všechno popořádku."

Zhluboka jsem si povzdechla, potlačila uštěpačnou poznámku, kterou jsem původně chtěla vůči Kolovi vypustit, a raději vyrazila do koupelny připravit všechno, co bude potřeba. Ruce se mi neustále třásly tak moc, že jsem lahvičku s dezinfekcí dvakrát upustila na podlahu, než se mi ji konečně podařilo uložit na připravený tác. Přidala jsem k ní misku s čistou vodou, gázu, sterilní obvazy – zkrátka cokoliv, co by se mohlo hodit – abych mohla vzápětí bez dalšího zdržování vyrazit zpátky. Před dveřmi do pokoje mě ale zastavil tichý rozhovor mezi Kaiem a Kolem. Vím, že poslouchat za rohem není zrovna vrcholem ctnosti, ale já si zkrátka nemohla pomoct. Bylo to silnější než já.

„Omlouvám se. Nechal jsem to očividně zajít až moc daleko."

„Nestojím o tvou lítost, Koloušku. Měl jsem to od tebe čekat. Jednou krysa, vždycky krysa," sykl Kai. Postel pod ním lehce zavrzala; zřejmě se pokoušel opatrně změnit polohu, aby na mého strýčka lépe viděl.

„Nechci se obhajovat. Myslel jsem, že dělám, co je nejlepší pro Hope."

„Je neuvěřitelně dojemný, jak všichni přesně víte, co je pro ni dobrý. Má neskutečný štěstí. Vždyť ona za sebe nemusí dokonce ani myslet. Od toho má vás."

„Fajn, přiznávám, že jsem se trochu utnul, hm? Prostě jsem to neviděl. Vztahy očividně nejsou moje silná stránka."

„Ne, fakt? Toho jsem si nikdy nevšiml," poznamenal Kai ironicky.

„Co tím chceš jako říct?" načepýřil se Kol. „Ty jsi ten poslední, kdo by mě mohl moralizovat!"

„Jo, ale moje drahá neteř by byla ta první. Víš která viď? Ta blonďatá."

V tu chvíli jsem se rozhodla raději vkročit do místnosti, jelikož jsem se obávala, že si každou chvíli vjedou do vlasů. Nejspíš jsem nebyla daleko od pravdy, jelikož Kol měl tvář zkřivenou hněvem a Kaiovi na rtech naopak pohrával arogantní úšklebek. Ani na smrtelné posteli si nemohl dát pokoj.

„Nesu všechno, co je potřeba," poznamenala jsem spěšně a přisedla si zpátky na okraj postele. „Lehni si na břicho a nemel se, Kaii. Takhle ti to nevyčistím."

Poslechl mě a opatrně se obrátil zpět do polohy leklé ryby. Namočila jsem cíp bavlněného hadru do vlažné vody a pak jej co nejjemněji přiložila k první ráně. Ač jsem se snažila být co nejněžnější, očividně to nebylo nic platné. Kai se celý napjal a do polštáře cosi nespokojeně zabručel.

„Promiň," zamumlala jsem kajícně, „vážně se snažím."

„Aby to co nejvíc bolelo? Tak to ti jde! Učiněná bachařka, jak jsem říkal," poznamenal na oko hravě, ale ani tím nedokázal zakrýt bolestivý podtón v hlase.

Nebylo se čemu divit. Rány to byly poměrně hluboké a některé z nich i trochu zanícené. Centimetr po centimetru jsem ale postupně odkrývala jeden symbol jeho utrpení za druhým. Pokrývaly většinu jeho zad – od lopatek, postupovaly kolem páteře a končily teprve v místech, kde mu kůži chránily špinavé džíny. Nebyl to hezký pohled a mě z toho všeho bolelo srdce. Musel toho tolik vytrpět a pro co vlastně? Pro hloupost a sobectví mé rodiny? Pro to, že mě miloval? To rozhodně nebylo správné.

„Hotovo," šeptla jsem a odložila misku s vodou, která už dávno nebyla čirá. Neměla dokonce ani barvu nachu, vypadala mnohem spíš jako nádoba plná červeného vína. „Teď by sis měl odpočinout."

S povzdechem jsem Kaiovi odhrnula z čela upocené vlasy. Přestal mluvit ve chvíli, kdy jsem se s čištěním dostala k bederním obratlům. Pak už jsem poznala, že je při vědomí, jenom díky pevnému stisknu na polštáři, který krátce zesílil pokaždé, když jsem se dotkla rány.

„Ty by sis měla taky odpočinout," poznamenala na mou adresu Lizzie, která se k nám vrátila asi před hodinou, a teď pomáhala Kolovi v knize hledat správné runy. „Unavená nám budeš k ničemu. Možná budeme brzy potřebovat tvou sílu."

„Neměla bych," zaprotestovala jsem.

„Jen běž," promluvil Kai tiše, ačkoliv přitom ani neotevřel oči. Musel být příšerně vyčerpaný. „Se mnou dneska stejně nebude žádná sranda."

„Postaráte se o něj?" Zvedla jsem prosebný pohled na Kola s Lizzie. „Vzbudíte mě, kdyby se cokoliv dělo? Prosím?"

„Klidně ti na hlavu vylijeme kýbl ledové vody, jestli tě to potěší," pousmála se Liz. „Běž si lehnout ke mně do pokoje. Já tam dneska určitě spát nebudu, takže budeš mít klid."

„Dobře," rezignovala jsem nakonec bez většího boje. Neměla jsem sílu se hádat, byla jsem vážně unavená. Raději jsem se sklonila ke Kaiovi a věnovala mu jeden starostlivý polibek na zpocené čelo. „Naber trochu síly, Zorro."

„Dobrou, Rebelko."

Proti svému vlastnímu přesvědčení jsem se postavila na nohy, až mi bolestivě zacukalo ve svalech. Seděla jsem až příliš dlouho v jedné poloze. Pak už zbývalo jenom popadnout tác první pomoci a bez dalšího slova opustit svůj vlastní pokoj.

Nelíbilo se mi, že jsem tam Kaie musela nechat s nimi. Měla jsem s ním být já. To kvůli mě byl v takovém stavu, to já byla jeho nejhorší prokletí. A teď umíral a já netušila, jak mu pomoct. Nerozuměla jsem runám, nerozuměla jsem černé magii. Byla jsem mu platná, jak mrtvému zimník, a to mě uvnitř doslova trhalo na kousky.

Myslela jsem na to ve chvíli, kdy jsem do umyvadla vylévala vodu s jeho krví, i když jsem ždímala špinavé hadry. Ta myšlenka se mi usadila v hlavě a za nic na světě nechtěla odejít. Ať jsem se ji pokoušela přesměrovat kamkoliv, vždycky se vrátila s ještě větší silou a dotěrností. Nedala mi spát a kdy mi to konečně dovolila, trápila mě ve snech stejně jako v bdění.

Ráno jsem byla stejně unavená, jako když jsem si šla lehnout; možná ještě o chloupek víc. I přesto se mi ale očividně podařilo zaspat noční návštěvu, která mi na noční stolek položila podlouhlou krabičku se vzkazem. Stálo na něm: Ať vyjde jakkoliv, zvládneme to jako rodina.

Nechápavě jsem se zamračila a několikrát papír otočila z obou stran, abych se přesvědčila, že se na něm náhodou neskrývá ještě nějaký další vzkaz. Nic jiného na něm nebylo. Teprve potom jsem se natáhla po přiložené krabičce, která té jedné nevinné větě konečně dodala smysl.

Krve by se ve mně nedořezal. Hlavou mi neskutečnou rychlostí proletěly všechny události posledních tří měsíců a v tu chvíli mi došlo, že ten těhotenský test, který jsem právě držela v ruce, nejspíš vůbec nemusím použít. Jeho výsledek jsem měla před očima už nějakou dobu, jen jsem se ho rozhodla nevidět.

Byli jsme s Kaiem v pořádném průšvihu.