Soumrak bestie [TVD/TO FF]

8. kapitola - Těžký je úděl rodiče

Touha ochránit své potomky je už od pradávna tím nejsilnějším nutkáním milujícího rodiče. Pro bezpečí dětí jsou ochotní udělat cokoliv, i kdyby tím riskovali jejich nenávist. Izolují je od světa, zavírají na bezpečná místa a doufají, že pro ně udělali všechno, co mohli. Jednou ale přijde chvíle, kdy musí otevřít brány jejich dětských vězení a vypustit je do světa. Pokud to neudělají, mohou přijít o všechno. 

Pohled Caroline

"Bonnie, to je naprostá hloupost," zavrtěla jsem hlavou a s hlubokým povzdechem se posadila na židli.

Byla jsem unavená, tak moc unavená. Moje děti, smysl mého života, byly v nebezpečí a ať jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem z téhle lapálie najít cestu ven. Nebyla jsem zvyklá dělat takové věci bez Rica – to on a Lizzie vždycky bývali tím mozkem; já většinu času poskytovala jenom svaly. Teď jsem ale neměla ani jednoho z nich a připadala si, jako kdyby celá tíha světa ležela jenom na mých ramenou.

"Už jsme vyčerpaly všechna normální řešení, Caroline," odvětila Bonnie. "Musí to být nějaká černá magie, nějaká kletba. Ubývá jí síla. Kdo ví, kolik jí ještě zbývá času, a ty vážně vsadíš její život na to, že v tom nemá prsty Parker?"

Její posedlost Kaiem Parkerem začínala být opravdu nezdravá. Vím, že jí kdysi udělal strašné věci. Vím, že kvůli němu trpěla, ale na celé té rovnici mi něco zkrátka nesedělo. Malachai byl sice mistr intrik a po moci prahnul víc než po čemkoliv jiném, ale tohle zkrátka nebyl jeho styl.

"Parker zmizel kdo ví kam. Proč by to dělal tímhle způsobem, když měl k Hope tak blízko, že si její moc mohl vzít hned a osobně? To přece nedává smysl."

"Ne, to určitě nedává," ozvalo se za našimi zády.

Obě jsme se okamžitě otočily na nově příchozí, kterou nebyl nikdo jiný než samotná Hope. Momentálně rozhodně nevypadala nemocně, ale ani tak se nezdála být ve své kůži. Po tvářích měla rudé skvrnky a v očích něco, co jsem neviděla už dlouhé roky – Klausův hněv.

"Stalo se něco, zlato?" zeptala jsem se chlácholivým tónem. Věděla jsem dobře, co umí její magie, když ji ovládají emoce, a rozhodně jsem nechtěla, aby celá Salvatorovic škola lehla popelem kvůli pár špatně zvoleným slovům. Opatrnost byla rozhodně na místě.

"Kde je otec?" procedila skrz zuby a ruce přitom pevně stiskla v pěst.

"Ráno odjeli s Rebekhou do New Orleans. Čarodějky z Francouzské čtvrti prý možná mají nějaké vodítko, které by ti mohlo pomoct"

"Jo tak vodítko," odfrkla si. "To určitě. Půjčím si auto, potřebuju s ním nutně mluvit."

"Neměla bys teď nikde být sama, Hope. Co když se ti udělá zle? Měla bys být opatrná."

"Neměj starost, nepojedu sama. Kol mě moc rád doprovodí a pohlídá. Na něj je spoleh."

Ostrý sarkasmus, který kapal z každého jejího slova, mi rozhodně neunikl, ale co jsem mohla dělat? Svázat ji a držet v posteli? Na nic takového jsem neměla právo a dost pochybuji o tom, že by se mi to vůbec povedlo.

"Jo a mimochodem," dodala o něco mírnějším tónem, "měla bys jít za Lizzie, máme ji zpátky. Jsou momentálně s Josie u mě v pokoji. Určitě tě rády uvidí."

V tu chvíli jako kdybych úplně zapomněla na pátrání po motivaci, která Hope hnala za Klausem. Tahle zpráva byla něčím, co jsem nečekala ani v těch nejdivočejších snech, a co jsem zoufale potřebovala, abych mohla pokračovat dál. Bez jakýchkoliv doplňujících otázek jsem Hope sevřela v náručí, načež jsem vyrazila za svými milovanými dvojčaty. Musely jsme toho tolik probrat. Díky jejich hřejivému objetí jsem ale konečně zase viděla světlo na konci tunelu. Možná se začínalo blýskat na lepší časy; nebo jsem v to mohla aspoň doufat.