Soumrak bestie [TVD/TO FF]

4. kapitola - Minulost bývá bolestná

Málokterá láska trvá až na věky věků. Lidé se poznají, zamilují a po čase zase vyrazí každý po jiné cestě. Občas po ní zůstávají rozkvetlé vonící sady plné krásný vzpomínek a občas jenom ohořelá prašná pěšinka vinoucí se skrz mrtvé údolí. 

Pohled Kola

Poslední měsíc byl trochu jako jízda na horské dráze. Alespoň co se mého drahého bratříčka týkalo. Byl náladový jako ženská v přechodu a trpěla tím naprosto celá famílie. Na jednu stranu měl sice radost, že se zbavil Parkera, který se opovážlivě motal kolem jeho milované dcerušky. Na tu druhou byl ovšem značně rozladěný vzhledem k tomu, že mu Caroline zamkla branku do své zahrádky. Už jenom proto jsem se pokoušel vyskytovat v New Orleans co nejmíň to šlo.

Ne snad, že by mě v Mystic Falls vítali o něco víc nadšeně. Vlastně jsem byl všude někomu tak trochu trnem v oku, ale to mě příliš netrápilo. Však tomu nikdy nebylo jinak. Svým způsobem jsem si to možná i trochu užíval. Nejdůležitější bylo nechodit na oči té blonďaté ředitelce školy;zbytek už byl v pohodě.

Občas jsem se jako milující strýček dokonce pokoušel dělat společnost své zrzavé neteři. Nezdálo se ovšem, že by o ni vůbec stála. Byla zadumaná, roztřesená a dokázala být velice nepříjemná. Možná za to mohla skutečnost, že se měla v brzké době postavit na všechny čtyři a běhat po lese. No co, mohly ji potkat i horší věci nebo snad ne? Alaric byl přece jen vcelku zanedbatelná ztráta a Parker? Byl jsem si jistý, že si na něj za pár měsíců už ani nevzpomene.

Nechtělo se mi tomu ani věřit, ale zjišťoval jsem, že v současné situaci byla Knihomolka vlastně nejzábavnějším společníkem. Mezitím, co všichni ostatní truchlili a utápěli se ve svých depresích, se ona dobře bavila. Pomineme-li její domácí vězení, které ji nutilo vracet se vždy před rozbřeskem domů, trávil jsem s ní čas vcelku rád.

Nebylo to proto, jak uměla být cynická a útočná, ale proto, že si uměla dosyta užívat svůj krvavý dar. Vyrážet s ní na lov byla příjemná kratochvíle během jinak nudných a otravných dní. Její magie totiž dodávala celému honu úplně jiný a daleko zábavnější nádech. Vlastně mě vůbec netrápila skutečnost, že jsem to z ní vytvořil já. Ani v nejmenším. Skoro mě mrzelo, že jsem to neudělal dřív, ač jsem se občas přistihl, že se mi zastesklo po té její princeznovské naivitě.

Přišly ale i chvíle, kdy bych jí ten její bledý krček s neuvěřitelnou radostí zlomil a připoutal ji někam do sklepa na řetězy. Byl to obzvlášť ten den, kdy jsem ke svýmu vlastnímu zděšení na Salvatorovic škole narazil na Davinu.

Víte, jak se to říká: člověk míní, srdce mění. Byl jsem přesvědčený, že tuhle fázi svého života mám už dávno za sebou, ale když jsem ji tam viděl, jak s úsměvem na tváři houpá svého syna v kočárku, rozhodně mě to trochu zabolelo. Nejspíš proto jsem se hned přitočil k blonďatý Saltzmanový a dával si záležet, aby to Davina viděla.

Elizabeth pro to ovšem neměla přílišné pochopení a celé mi to obratem vrátila i s úrokem, když ke mně na její žádost má bývalá žena přinesla svého syna. Rozhodně jsem v tu chvíli v hlavě spřádal plán, jak to té blonďatý potvoře pořádně zavařit, protože tohle už bylo vážně přes čáru!

To už přede mnou Davina ale stála a s úsměvem odklápěla boudičku kočárku; to asi abych měl na toho jejího caparta co nejlepší výhled. Rysy mi ztvrdly, když jsem se díval na to mrňavé děcko s jejíma očima. Rozhodně jsem nebyl fanoušek uslintaných blábolících stvoření a ještě o to míň, když patřily mé dávný lásce.

"Máš cos chtěla," prohlásil jsem trochu kousavě. "O nic jiného ti stejně nešlo."

"Kole," promluvila tiše a letmo se dotkla mého předloktí. "Nemůžeme to prostě hodit za hlavu? Co bylo, to bylo. Jsme přece dospělí."