Soumrak bestie [TVD/TO FF]

2. kapitola - Když vlci zavyjí

Červená Karkulka, důvěřivá kůzlátka, nevinná ovečka. Ti všichni pochopili, že vlkům by se měl vyhnout každý, kdo nechce přijít k úrazu. Už v dávných dobách se povídalo, že když vlci zavyjí, vydávají se na lov. Nikdo ale nemohl vědět jestli ve skutečnosti nešlo o táhlý pláč zoufalé vlčice žadonící o pomoc, která nikdy neměla přijít. Se svými bolestmi tak nakonec zůstala navždy sama. 

Pohled Hope

Dny přicházely a odcházely nezadržitelným tempem.

Ale ani dny ani týdny nedokázaly zacelit tu bolestivou otevřenou ránu v srdci, kterou způsobilo těch pár zpropadených hodin, co nám všem změnily život. Nic se najednou nezdálo důležité, barvy se ztrácely ze světa a já se nikdy v životě necítila hůř.

V noci jsem nemohla spát, jelikož mě noční můry budily několikrát za noc. Zas a znovu jsem viděla Ricův prázdný pohled obrácený do nebe. Cítila jsem na rtech Parkerův poslední polibek a žaludek jsem měla celé dny sevřený nepředstavitelným steskem. A v neposlední řadě jsem slyšela zoufalý křik Caroline, který se sypal přímo na mého otce. Vím, že mu to zlomilo srdce.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych s ním měla odejít do New Orleans. Opustit tuhle rodinu, které jsem způsobila až příliš mnoho bolesti. Jenže jsem to nedokázala. Tady jsem byla doma a všechno to hemžení dětí kolem mi alespoň chvílemi pomáhalo zapomenout na hrůzy, které jsem způsobila. Byla jsem zbabělec.

Navenek jsem se snažila působit silná a nezaujatá. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, jak moc mě to všechno uvnitř roztříštilo a už vůbec jsem si nepřála, aby někdo byť jen tušil hloubku citu, který jsem si vytvořila k Parkerovi.

To jeho nepřítomnost mi způsobovala podivnou prázdnotu, která mě doprovázela na každém kroku. Ani on by nedokázal zabránit výčitkám svědomí, co mě sužovaly, ale možná by můj život udělal o něco snesitelnějším. Jenže byl pryč a já byla příliš hrdá na to, abych se ho pokusila kontaktovat.

A pak tu byl ještě jeden strašák, který byl zřejmě ze všeho nejhorší – úplněk. Čím víc se blížilo to prokleté datum v kalendáři, tím větší jsem z něj měla obavy.

Caroline mi sice slíbila, že celým tím martýriem projde se mnou, ale to svým způsobem nic neznamenalo. Nemohla mě před tím ochránit. Musela jsem si tím projít od začátku do konce a protrpět každou zlomenou kost, která mi bude v těle praskat. Nelitovala jsem se. Zasloužila jsem si to. Zasloužila bych si ještě daleko víc za to, co jsem udělala Alaricovi, a stejně by to bylo málo.

A ranní pohled na okénka označená čísly pro mě byl devastující. Bylo třetího července a v rohu kolonky se krčil plný kruh zobrazující děsivou realitu dnešní noci.

Celé dopoledne jsem nervozitou zvracela a nedokázala v sobě udržet žádné jídlo. Ruce se zběsile třásly a připadala jsem si jako v mlze. Vlastně jsem byla tak trochu srab. Mikaelsonovi předci by ze mě asi neměli přílišnou radost. Možná bych byla dokonce zklamáním rodiny, ale co na tom sešlo.

Odpoledne jsem se převlékla do pohodlného oblečení jako kdybych se snad chystala do rakve. Možná jsem se nemusela chovat tak tragicky, přece jen jsem nebyla jediná, koho to prokletí potkalo, ale nemohla jsem si pomoct. Vážně jsem byla vyděšená.

I na naší škole bylo několik vlkodlaků, kteří ta muka zažívali třeba i posledních několik let. Spousta z nich byla navíc daleko mladších, než jsem byla já. Naštěstí pro mě všichni odjeli na prázdniny, takže se mohla pozornost Caroline zaměřit čistě jenom na mě. Bylo to sice sobecké, ale byla jsem za to poměrně vděčná.