Soumrak bestie [TVD/TO FF]

5. kapitola - Jednou sestry, navždy sestry

Cesta za vykoupením může být dlouhá a trnitá. I pro chladné srdce může být občas těžké sledovat následky svých činů. Dají se vůbec napravit všechny bolesti a křivdy, které kolem sebe zlá čarodějnice napáchala, nebo už pro ni nezbyla žádná naděje?

Pohled Josie

Stačilo mi jenom pár minut, abych se dostala do nezáviděníhodné šlamastiky. Ač se mi podařilo přesvědčit Kola, aby pomohl mé sestře, stejně jsem se chtěla něčím pojistit. Nemohla jsem mu slepě věřit; tak daleko má víra v jeho schopnosti rozhodně nesahala. Přesně proto jsem se pokusila v sestřině pokoji najít něco, co by mi mohlo pomoct. Cokoliv. Při prohlídce jejích šuplíků mě ovšem Lizzie načapala a já byla nucená vymyslet nějakou lež; jakoukoliv uvěřitelnou lež.

"Potřebuji pomoct, sestřičko," vypadlo ze mě téměř okamžitě.

Sakra, s čím jsem asi tak mohla potřebovat pomoct? Mysli, Josette, mysli!

"A s čím?" naklonila Lizzie podezíravě hlavu na stranu. "Ne, že bych ti snad chtěla pomáhat, ale ukoj mou zvědavost."

"Jen už mám plný zuby toho blbečka Mikaelsona," ušklíbla jsem se a ležérně se přitom opřela zády o stůl. "Pořád si mě dobírá a já mu to chtěla nějak vrátit. Napadlo mě, že bych u tebe našla něco jeho, co bych nechala opatřit nějakou drobnou kletbičkou, a vrátila mu to na stříbrným podnose."

"Co tě vede k domněnce, že si v šuplíkách schovávám jeho věci? Máš mě snad za nějakého sběratele použitých trenek nebo co?"

"Až do dnešního dne mě to nenapadlo, ale tvoje pohotová odpověď mě trochu znejistěla. Stal se z tebe teď sběratel zářezů?" uculila jsem se.

Tohle bylo vlastně poprvé od Lizziny proměny v upíra, kdy jsme opravdu jenom tak tlachaly, bez útoků a výčitek. To, co se z mojí sestry stalo po vypnutí emocí, bylo nezvyklé, ale nemůžu říct, že by to bylo stoprocentně špatné. Našly by se i drobnosti, které jí svědčily. Konečně už nebyla nesebevědomý otloukánek, který upřednostňoval všechny ostatní před sebou. Pochopila svou vlastní cenu a já doufala, že něco z toho zůstane i ve chvíli, kdy se jí vrátí zpátky lidskost.

"Zatím jsem nad tím neuvažovala, abych pravdu řekla," odvětila Lizzie s pobaveným úsměvem. "Ale možná začnu hned, jakmile mi vrátí denní prsten. Je to hrozná pruda, být pořád zavřená doma."

"Vítej v mým světě," usmála jsem se a pozvedla ruce sepnuté v kovových želízkách. "Nesmím kouzlit, nesmím být nikde dýl, jak dvě hodiny, aniž by mě někdo nezačal hledat. Ještěže si můžu sama dojít aspoň na záchod."

"To jsme dopadly, co? Zdá se, že na tom prokletí naší rodiny vážně něco bude."

Lizzie se natáhla pro skleničku s krví a napila se z ní. Tvář jí zkřivilo znechucení, načež ji zase odložila na stůl. Takhle nejspíš dopadne každý upír, který si zvykne na čerstvou krev; tahle náhražka už pro ně zkrátka není dostačující. Nechtěla jsem ji ovšem nijak moralizovat, jelikož by mě stejně neposlouchala. Musela jsem našlapovat opatrně a naladit se na její vlnu.

"Jo, to mi povídej," přitakala jsem. "Když už jsme u naší rodiny, co si myslíš o Parkerovi? Překvapilo mě, že tak zčistajasna zmizel. Nejspíš se bál o vlastní zadek."

"Nemyslím, že odešel sám," odvětila bez zájmu Lizzie a vytáhla ze zásuvky svého stolu bílý kapesník s několika šmouhami od krve. "Vždycky se držel Hope jako klíště, celé je to děsně zvláštní."

"Takže si myslíš, že se ho někdo zbavil?"

"Neříkej mi, že tě to nenapadlo," pokrčila rameny. "Ne, že by to snad nebylo jedno. Ať tak nebo tak, prostě je pryč z našeho života. Jako spousta dalších. Myslím, že to přežijeme." Natáhla se a podala mi do rukou i ten kousek látky, který před chvíli vyndala ze zásuvky. "Ten je Kolův, dělej si s ním, co uznáš za vhodné. Nikdy neuškodí ho trochu potrápit, nepochybně si to zaslouží."