Soumrak bestie [TVD/TO FF]

1. kapitola - Věci se mění, lidé zůstávají

Výhra dobra nad zlem, zlomená prokletí, zachráněné princezny. To všechno je cílem pohádkové cesty za šťastným koncem. A i když všichni víme, že je naivní věřit na zázraky, stejně se budeme ze všech sil pokoušet změnit osud. Občas se nám to totiž může podařit.  

Pohled Josie

Letošní léto ve Virginii bylo až neobvykle teplé. Na rozdíl od vztahů v mém okolí, které byly doslova na bodu mrazu.

Nebylo se čemu divit.

Od tátovy smrti šlo všechno od desíti k pěti. Nebo spíš od deseti k nule. Doslova.

Zůstala jsem v bývalé Zbrojnici zavřená ještě dlouhých pět dní, než se nějaký slet čarodějnic rozhodl, co se mnou. Bohužel se jim nepodařilo přijít na žádné konečné řešení. Nikdo z nich nenašel způsob, jak ze mně tu protivnou indiánku vyhnat pryč.

Celou tu dobu jsem naštěstí zůstávala sama sebou, nicméně jsem trpěla příšernými bolestmi hlavy a nekontrolovatelné změny nálad mě často srážely až na úplné dno. To na mě bylo, v kombinaci s bolestivou ztrátou otce a vlastně svým způsobem i Lizzie, až příliš mnoho. Často mě popadaly záchvaty zoufalství, ve kterých jsem si přála, aby všechno skončilo. Aby mě už nic nebolelo.

V těch těžkých dnech tu pro mě byla Caroline.

Náš vztah, který byl před tou nehodou z mé strany odmítavý a chladný, se velice brzy změnil. Byla tu pro mě ve chvílích, kdy se mnou otřásaly záchvaty při kterých se mi z nosu, očí i uší spouštěla krev. Držela mě v náručí i tehdy, když jsem zoufale plakala a prosila ji, aby mě zbavila toho trápení.

Teprve tehdy mi začínalo opravdu docházet, jak moc mě milovala. Vždycky jsem se domnívala, že jsem pro ni byla jenom jedna z mnoha. Jedna z problémových studentek, která se musela hlídat na každém kroku. Že jsem až někde daleko za Lizzie i za Hope, jenže to tak nebylo. Cítila jsem se přehlížená jenom proto, že já sama jsem si ji k sobě nikdy nepustila. Byla to chyba, kterou jsem mínila napravit pokud ještě dostanu příležitost.

Poprvé jsem znovu spatřila sluneční světlo na začátku prázdnin.

Škola se vylidnila, většina studentů odjela na léto za svými rodinami, až na pár výjimek, které neměly kam jít nebo z nějakého důvodu nechtěly. Riziko, že něco provedu na velkém shromáždění, se tak minimalizovalo.

Čarodějky mi na obě ruce umístily pevné kovové náramky opatřené různými druhy magických kamenů. Vlastně to byly spíš naparáděné okovy, protože jsem je nedokázala žádným způsobem sundat ze zápěstí. Měly mi zabraňovat čerpat i používat jakoukoliv magii a fungovaly až překvapivě dobře.

Jediné co nedokázaly, bylo umlčet ty hlasy v mé hlavě. Pořád si šeptaly mezi sebou, mluvily i na mě a pokoušely se otrávit mou mysl. Občas se jim to dokonce i povedlo, jenže bez jakékoliv moci jsem jim jako hostitel byla k ničemu, takže se zase stáhly. Obávala jsem se, že šlo jenom dočasné řešení, které nakonec s jistotou selže. Čarodějky v tom se mnou byly vlastně za jedno. Nikdo jen nedokázal odhadnout, jak dlouho vydrží.

"Josie! Tak rád tě vidím!" vrhnul se na mě Aiden téměř okamžitě, jakmile jsem přešla přes práh školy. Očividně patřil k těm, kteří se domů nehrnuli, ačkoliv jsem předpokládala, že to bylo spíš kvůli Lizzie.

"No, nápodobně," přikývla jsem a měřila si ho podezíravým pohledem.

"Moc se omlouvám za tu cihlu. Víš, nechtěl jsem ti ublížit, ale co jsem mohl dělat že jo? Nejspíš bys je zabila," brebentil okamžitě a já se přistihla, že mi ta jeho vlezlost vlastně i trochu chyběla. Bylo příjemné trochu změnit prostředí i skladbu lidí kolem sebe.