Soumrak bestie [TVD/TO FF]

7. kapitola - Pavučina lží

Život v pohádkách je tak moc jednoduchý. Všechno je buď černé nebo bílé, dobré nebo zlé. Nepřipraví nás na skutečný život, který má ve skutečnosti spoustu odstínů šedé. Nevysvětlí nám, jak říkat nebo přijímat milosrdné lži a kde se nachází pomyslná hranice mezi a dobrou vírou a sobectvím. Rozhodnutí tak zůstávají na nás, stejně jako jejich následky. 

Pohled Hope
Dnešní večer nabral úplně jiný směr, než s jakým jsem původně počítala. Měla jsem v plánu ležet v posteli, litovat sebe samu a možná zkouknout pár dílů svého oblíbeného seriálu, které bych prokládala ustaranými pohledy na kalendář, abych se ujistila, že další úplněk se nezadržitelně blíží. Na hrdinku jsem si přestala hrát už dávno. Strach se v posledních dnech stal mým věrným přítelem a já ztrácela chuť bojovat. Proč bych vlastně měla, když každé moje rozhodnutí nakonec vždycky někomu ublížilo. Nemělo to smysl.

Po té neslavné přeměně jsem byla neustále obklopená lidmi, ale přitom jsem si připadala až bolestně sama. Všichni ti, kdo mi byli nejblíž, se najednou zdáli být až příliš daleko. Kai se stále neozval, Lizzie rozhodně nebyla chápavým společníkem a Josie mě pravděpodobně k smrti nenáviděla. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud se neobjevila na mém prahu. V první chvíli jsem sice nevěděla, jestli mě přišla dorazit, nebo si se mnou jenom promluvit, ale všechno bylo lepší než vůbec nic.

Nakonec se ukázalo, že se mi rozhodla nabídnout odpuštění, které jsem tak moc potřebovala. Část té tíhy, která mě doteď drtila, díky tomu konečně povolila a dovolila mi zhluboka se nadechnout. Život po boku přátel se zdál být přece jenom o chloupek lehčí a každá bolest se díky nim může rozložit na snesitelné množství.

Další dobrou zprávou pak byly Lizziny slzy. Tedy ne, že by mě snad těšil její pláč, ale já i Josie jsme moc dobře věděly, čeho byly znamením. Naše sestra byla zpátky. Celé její něžné a chápavé – i když stále upíří – já se nám vrátilo.

"Holky, vždyť mě umačkáte," vzlykla s náznakem smíchu, když jsme ji obě vtáhly do hromadného objetí. Všechno se zdálo být na dobré cestě. Alespoň v ten moment.

"Tak moc se omlouvám, že jsem tu pro vás nebyla, když jste mě potřebovaly," zamumlala, jakmile jsme se usadily zpátky do haldy polštářů a společně se pustily do misky plné brambůrků. "Vím, že na to teď asi není nejlepší chvíle, ale nechci chodit kolem horké kaše. Hope... co se tam tehdy stalo? Tu noc, co táta... však víš."

Zhluboka jsem se nadechla a vyměnila si krátký pohled s Josie. Čekala jsem na její schválení, protože jsem si nebyla jistá, jestli to chce slyšet i ona. Chvíli váhala, ale nakonec přikývla a dala mi tak svolení vrátit se v myšlenkách zpátky na místo, kde už jsem se nikdy nechtěla ocitnout. Jenže jsem jim to dlužila. Oběma.

"To ráno mi volal Kol. Řekl mi, že táta má Kaie a navedl mě na místo, kde bych je mohla najít. Nemohla jsem dovolit, aby mu ublížil, musela jsem něco udělat. Všechno šlo vcelku hladce. S tátou jsem si poradila rychle a chtěla jsem Kaie odvést někam do bezpečí. Pak se tam ale objevil Ric. Nejspíš byli s tátou domluvení."

"Přišel si pro Kaie," šeptla Josie. "Vrátit mu to, co udělal naší mámě."

"Přesně tak," přikývla jsem. "Jenže trefil kuší mě a ne jeho. Pak už se všechno semlelo strašně rychle. Kai měl šanci mu ublížit, jenže dal přednost tomu, aby pomohl mě, a to ho málem stálo život. Táta mi nasadil ty okovy, co brání použití magie, a Alaric šel Kaie dorazit."

Hlas mi zakolísal a já byla donucena na pár minut přestat vyprávět, abych se zvládla popasovat s vlastními emocemi. Lizzie vyhledala mou ruku a jemně ji stiskla, aby mi dodala tolik potřebnou odvahu. Teprve potom jsem byla schopná pokračovat.