Soumrak bestie [TVD/TO FF]

10. kapitola - Hlavně nezůstat sám

Ve světě pohádek padouši obvykle nemívají slabé stránky, obavy ani sny; mají jenom touhy a nejsilnější z nich bývá ta po moci - ať už nad lidmi, královstvími nebo třeba nad samotnou smrtí. Nemá smysl připomínat, jak moc je to od reálného života vzdálené. I uvnitř, navenek sobeckého a nezaujatého, zlouna se může skrývat bolest a strach. Stačí se jenom ponořit dostatečně hluboko.  

Pohled Kola

Nikdy jsem moc nepřemýšlel nad následky vlastních rozhodnutí. Proč bych taky měl? Už dávno jsem se naučil, že v tomhle zatraceným světě přináší starost o ostatní jenom bolest. Mnohem víc bolesti než je člověk, nebo třeba upír, vůbec schopný ustát. Starat se sobecky jenom sám o sebe je nejjednodušším řešením, které zkrátka funguje. Tak proč ho měnit?

Do života mi ale vstoupilo hned několik žen, které se dokázaly dostat až na dřeň mých vlastních slabostí. První z nich vždycky byla má sestra Rebekah, jediná ze sourozenců, u které jsem si byl vždycky naprosto jistý, že mě bezpodmínečně milovala. Druhou byla Davina, která mě naučila nesobecké lásce a ukázala mi, že obětovat se pro ty nejbližší je občas to nejlepší, co můžeme udělat. A tou poslední byla, je a vždycky bude Hope.

Už ve chvíli, kdy jsem ji poprvé držel v náručí jako malé miminko, jsem věděl, že udělám cokoliv pro to, abych ji ochránil před všemi nespravedlnostmi světa. Nikdy mě ale nenapadlo, že existuje hranice, kterou si přitom nemůžu dovolit překročit. Hranice, která zničí všechnu důvěru, kterou jsme si k sobě s mou neteří vybudovali. Ukázalo se, že tou hranicí byl Kai Parker.

"Pro mě jsi umřel, Kole, je ti to jasný?"

Přehrával jsem si její slova v hlavě znova a znova. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, kolik škody jsem svým, původně dobře míněným, rozhodnutím způsobil. Zachoval jsem se jako Klaus, a to mě na tom děsilo úplně nejvíc. Nezajímalo mě, co si o tom všem myslela ona, záleželo mi jenom na tom, co jsem si myslel já. Pokud existovala vlastnost typická pro jakéhokoliv Mikaelsona, byla to právě tahle.

Nic na světě mě nemohlo připravit na pocity, se kterýma jsem posledních několik hodin bojoval. Věděl jsem, že Hope odjela do New Orleans, protože mi od ní přišla jediná krátká zpráva, a to ta, že se nemám nikde ukazovat, protože řekla, že jedu s ní. Víc jsem pro ní asi stejně udělat nemohl, takže jsem zůstal v Alaricově studovně a zvládl během toho vypít dvě lahve whiskey. Celou dobu mi bylo pod psa a s množstvím vypitého pití se to překvapivě vůbec nelepšilo.

"Jsi v pořádku?"

Rozhodně jsem tu nečekal žádnou návštěvu a už vůbec ne jedno ze Saltzmanových dvojčat. Tak trochu jsem totiž předpokládal, že se Lizzie přidala do dlouhého zástupu těch, kteří by po mě nejradši hodili shnilé rajče. Jakmile jsem se jí rozhodl vrátit lidskost podrazem, tak trochu jsem jí vrazil kudlu do zad. Znovu. Když se ohlédnu zpátky, nikdy v životě jsem se k Elizabeth nezachoval tak, jak by si zasloužila, a stejně tu zase stála a se starostlivým výrazem ve tváři se ptala na to, jak se cítím. Čert aby ji vzal.

"Proč bych neměl bejt?" ušklíbl jsem se a jediným loknutím dopil skleničku.

"Myslím, že tohle hraní si na siláka už máme dávno za sebou, Kole, nemyslíš?" pousmála se. "Vím, že je ti mizerně. Poznám to. Můžu tu být chvíli s tebou?"

Neodpověděl jsem, ale ani jsem ji neposlal pryč. Místo toho jsem si jenom nalil dalšího panáka zlatavého moku, po kterým bych se nejspíš měl cítit líp, jenže necítil. Byla to jenom berlička, o kterou jsem se opíral v marné naději po lepším rozpoložení. Nikdy bych to nepřiznal nahlas, ale byl jsem za její přítomnost vlastně vděčný. Ta zvláštní aura pochopení a podpory, která se kolem ní vznášela, mě alespoň částečně přiváděla na jiné myšlenky.