Soumrak bestie [TVD/TO FF]

6. kapitola - Zavři oči a otevři srdce

Existuje spousta druhů vězení. Mladičká Locika vyrůstala ve vysoké věži, Růženka nesměla udělat jediný krok z dohledu své věrné stráže a ubohá Husopaska byla donucena obléknout prostý šat. Vlastní mysl je ale bezesporu tím nejhorším druhem žaláře a naučit se s ní žít je tou nejtěžší zkouškou v životě.   

Pohled Lizzie

Občas přijdou dny, kdy vám připadá, že je všechno špatně. A to i ve chvílích, ve kterých se vaše mysl nemusí pasovat s žádnými emocemi. Už mě dokonce ani netěšilo, že jsem Kola škodolibě předhodila Davině a té její malé růžové potvůrce.

Tenhle můj podivný stav zřejmě způsobil, že jsem se rozhodla Josie nekonfrontovat a neobvinit jí ze lhaní, ačkoliv mi bylo naprosto jasné, že v mém pokoji rozhodně nehledala nic proti Kolovi. Věděla jsem moc dobře, po čem pátrala. Určitě se snažila najít nějaký způsob, jak mi vrátit moje emoce, ale o to já rozhodně nestála. City stejně způsobují jenom bolest. Bez nich bylo všechno mnohem, mnohem jednodušší.

Hned, jakmile ze světa zmizel poslední sluneční paprsek a okolí se konečně zase zahalilo do tmy, jsem se rozhodla opustit svůj pokoj a vyrazit ven. Původně jsem byla domluvená s Kolem na dalším krvavém večírku, ale něco mi říkalo, že po dnešním rýpáním nebude mít na mou přítomnost tak úplně náladu, proto jsem se chystala najít si vlastní zábavu. Moje plány však vzaly za své hned, jakmile jsem se tiše vyhoupla ze svého okna na okraj střechy a ke svému překvapení tam narazila právě na vzpomínaného Mikaelsona.

Nevypadal, že by si mě vůbec všiml. Seděl na vyhřátých taškách s nohama svěšenýma dolů do prázdna, oči upíral kamsi do dálky a v ruce přitom žmoulal stříbrný řetízek s drobným přívěskem, který jsem až doteď vždycky vídala na jeho krku. Kdybych ho neznala, řekla bych, že za tohle jeho rozpoložení mohlo střetnutí s jeho bývalou ženou. Nechtělo se mi tomu věřit, ale jeho cit k té čarodějce byl nejspíš opravdu hluboký a ryzí.

Něco hluboko uvnitř mě donutilo pomalým krokem překonat vzdálenost, která nás oddělovala, a usadit se hned vedle něj. Složila jsem si ruce do klína a dlouho jenom mlčela a sledovala stále tmavnoucí obzor. Na tom tichu bylo něco až překvapivě uklidňujícího, asi jako když se v chladné zimě zachumláte do chlupaté pokrývky s šálkem horké čokolády.

Trvalo snad věčnost, než Kol konečně prolomil mlčení, a i tehdy byl jeho hlas podivně tichý, bez jakékoliv stopy po jeho obvyklé aroganci.

"Můžu se na něco zeptat, princezno?"

Ta otázka mě zaskočila. Kol Mikaelson nikdy a za žádných okolností nežádal svolení. Dělal si cokoliv chtěl. Tentokrát ale ne. Nejspíš proto jsem s jemným ano svolila a věnovala mu svou plnou pozornost.

"Tohle je tak trochu tvůj obor, ale nesměj se, jasný? Věříš na osudovou lásku? Jako, že na celým světě existuje jenom jeden člověk, který je ti souzený?"

Koutky mi téměř okamžitě vystřelily do pobaveného úsměvu, který jsem se ovšem ze všech sil pokusila zahnat. Bylo totiž tak moc zvláštní vidět a slyšet Kola v takovém rozpoložení, že jsem si těch pár momentů nechtěla nechat ujít. Minimálně mu je budu moct v budoucnu škodolibě připomínat.

"Možná to bude nedostatkem emocí, ale ne, na to nevěřím," zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že udržet vztah je sakra dřina a osud s tím nemá nic společného. Lidi se zkrátka potkají, lépe se poznají a pak se buď zamilují nebo ne. Stačí se podívat na Hope a Kaie."

"Jak to myslíš?" zamračil se a hlas mu při vzpomínce na Parkera téměř okamžitě zhrubnul.

"Tak, jak to říkám," odvětila jsem s úšklebkem. "Nepotkali se zrovna za nejlepších podmínek, ale ten čas, co spolu strávili, je prostě semknul. To nebyl osud, to byli oni sami. Ona mu dala šanci ukázat jí, že život může být vášnivý a nepředvídatelný, a on jí na oplátku upřednostnil sám před sebou. Takhle vzniká láska, Koloušku."