Soumrak bestie [TVD/TO FF]

12. kapitola - Když bojovat, tak společně

Ne každá rodina je dokonalá. Matky mnohdy nenávidí své vlastní děti, sestry stojí proti sestrám a bratr vraždí bratra kvůli pár zlatým. Ať se ale snažíme jak chceme, ať popíráme svůj původ sebezarytěji, krev kolující našimi žilami nikdy neošálíme. Pokud ji místo toho přijmeme a půjdeme s ní do bitvy hrdě a se vztyčenou hlavou, může být naším nejlepším štítem.

Pohled Lizzie

Položili jsme Kaie do mojí postele, kde se s těžkým zakňučením otočil na břicho, aby neležel přímo na svých zraněních. Hned nato hltavě vypil sklenici čisté vody a zabořil hlavu do nadýchaného polštáře.

"Páni, to voní," zamumlal, "rozhodně líp než krysy nebo Klaus."

"Můžeš aspoň na chvíli přestat mluvit?" zavrtěla jsem hlavou, když jsem se sklonila k jeho zádům a opatrně roztrhla už tak zničené tričko. "Hope, můžeš se na to podívat se mnou?"

Nepřišla žádná odpověď. To mě donutilo otočit na Mikaelsonovou hlavu. Stála u stolu, prsty křečovitě svírala dřevěnou desku a v obličeji byla už zase celá bílá, přičemž absolutně nevnímala svoje okolí.

"Hope?" oslovila jsem ji tiše a položila jí ruku na záda.

"Co se děje?" otočil na nás okamžitě hlavu Kai a zaostřil pohled na svou přítelkyni, která měla ještě stále zavřené oči a zhluboka dýchala. Neměl totiž ani potuchy, čím si Hope během posledních týdnů musela procházet. Skoro bych se vsadila, že kdyby to tušil, nic by ho v Klausově sklepení neudrželo.

"Měla problémy s proměnou," vysvětlila jsem mu. "Zatím nevíme, co to způsobilo. Bývá často hrozně slabá. Hope, pojď, sedni si, hm?"

Chytila jsem ji za předloktí a pomohla jí na postel, kam ztěžka dosedla a s hlubokým výdechem si promnula spánky. Kai se mezitím s bolestivým syknutím nadzvednul na rukou, aby se mohl posadit a ovinout kolem ní zezadu paže. Neslyšela jsem, co jí zašeptal do ucha, ale viděla jsem, jak se během chvíle uvolnila a opřela se o něj zády. Koutky mi vylétly do letmého úsměvu, když jsem ty dva sledovala. Svět se zdál být najednou zase o něco víc v pořádku a mě pohltil mírný sentiment. Pohledem jsem proto zabrousila ke svému pracovnímu stolu, na kterém stála velká zarámovaná koláž plná fotografií. Máma s rukama položenýma na těhotenském bříšku, já a Josie při svém prvním dni ve škole, naše dynamické trio na jednom z maškarních plesů, moje úplně první fotka s Josie ve formě obrázku z ultrazvuku. Vzpomínám si, že máma dost často proklínala tohle nešťastné těhotenství, prý se nikdy v životě necítila hůř. Málem jsme ji se ségrou doslova zabily.

Málem jsme ji zabily... proboha, proč mi to nedošlo dřív?

"Země volá Elizabeth! Slyšíš?!"

Kolův hlas, který ke mně z ničeho nic dolehl, mě vylekal, až jsem sebou prudce trhla a rozhlédla se kolem. Většina očí v místnosti byla upřená mým směrem a mně jen pomalu docházelo, že jsem nejspíš pěkných pár minut vůbec nevnímala, co se kolem dělo.

"Slyším," zamumlala jsem, "máš tu knížku? A kde je Josie?"

"Jo, knížku mám. Josette dorazí za chvíli, trochu jí škrábalo v krku, tak si nejspíš šla pro tabletky," ušklíbl se a mě bylo hned jasné, že už se mezi nimi zase rozlila zlá krev. Neměla jsem ale sebemenší chuť na to reagovat, tohle bylo čistě mezi nimi a já se do toho odmítala jakkoliv zapojovat.

"Dobře, zkuste s Hope najít ty runy. Musíme je přeložit, já ještě potřebuju něco zařídit."

"Určitě je ti dobře, Lizzie?" ujišťovala se Hope se starostlivým výrazem ve tváři.