CVOKHAUS

Para Noir

„Napište něco..." hlásá text na hlavní zdi jedné z nejznámějších sociálních sítí. Napište něco. Sdělte nám své myšlenky a pocity, protože to je jediné, nad čím nemáme kontrolu. Víme, kde jste. Víme, co děláte i s kým to děláte. Víme o vás vše. Vše kromě vašich myšlenek. Tak nám je předejte. Ukažte se.

Tohle je přesně to, po čem touží. Chtějí znát každičký aspekt našich životů, aby nás mohli ještě lépe ovládat. Už teď jsme ovce v jejich stádě. Ale pořád je tu riziko, že stádo opustíme. To nechtějí riskovat. Mají potřebu nás ovládat. Mít pod kontrolou. A právě to odmítám riskovat. A tak znovu ze svého mobilu mažu tu modrou ikonku s jediným bílým písmenem.

„Stejně tě sledují," prozradí mi ten hlas. Chvíli nad tím přemýšlím. Jen chvíli. A pak zahazuji svůj mobilní telefon. Neházím jej někde do keře. Nejsem zvíře. Nejdřív jej roztříštím o štukovou zeď naproti sobě a zbytky...ty titěrné kousíčky hodím do koše, který brzy vyvezou popeláři. Cítím na sobě jejich pohledy. Vím, že je to bytostně rozčiluje. A právě proto to dělám. Jen si pro mě přijďte. Ukažte se. Ale nikdo se neukáže. Nemůžou si dovolit to riskovat.

Když se vracím na oddělení, našlapuji obezřetně. Mám strnulá ramena a tichý nenápadný krok. Ale jsem si zatraceně jistý, že mě někdo z nich sleduje. Nebo je jich víc? Nikomu se tu nedá věřit. Chtějí znát mé tajemství. Nebo už ho znají a shání se jen po důkazech?

Procházím kolem menší skupinky lidí. Je jich pět. Čtyř muži a jedna žena. Když proplouvám jejich teritoriem, místem kde z neznámého důvodu jen tak postávají, cítím na sobě jejich pohledy. Stočím bradu jejich směrem. A skutečně. Dva z nich se na mě dívají. Zkoumavě si mě prohlíží, jakoby se ptali: „Tak kdy už nám to povíš?"

A co když to ví celé oddělení? Třeba je to jen hra. Mohli shromáždit tolik lidí, jen aby to na mě celé ušili? Čtyřicet dva osob. To je počet lidí na tomto oddělení. Znám jejich jména. Diagnózy. Ale to celé může být jen kamufláž, aby se ke mně dostali blíž. Nemůžu si dovolit riskovat takovou naivitu. Je nutné být vždy připraven.

„Čas na léky," hlásí sestra hlasem drsným jako šmirgl. Řadím se do fronty. Řada postupuje snad až příliš automaticky. Jakoby tu scénu snad někdo režíroval.

Když se dostane i na mě, nastavím dlaň a sestra mi do ní nasype hromádku pilulek. Dvě bílé kulaté, jedna oválná, jedna miniaturní žlutá a...jedna zelená. Ta tu předtím nebyla. Jsem si tím víc než jistý.

„Promiňte, sestro," ozvu se a získám si tím její pozornost. Ne, že bych ji předtím neměl. Jen předstírala monotónnost celého úkonu. Vlastně jim šlo celou dobu o to, aby mi tu pilulku dostali do krku. Co asi tak dělá? Sérum pravdy? Nebo mě chtějí oddělat a pak předstírat, že jsem umřel náhodou?

„Ano?" vydechne naoko popuzeně.

„Co je tohle?" zvednu pilulku k úrovni jejích očí. Jsou to oči bestie.

„Váš prášek," odpovídá nezúčastněně, ale to je také jen přetvářka.

„Nene," vyhrknu rychle. Mysleli si, že mě dostanou tak snadno?

„Ten jsem tam včera neměl."

Sestra rezignovaně rozhodí pažemi a pak vezme z vozíku moji složku. Chvíli její oči bloudí v textu, až se jí nakonec rozšíří zorničky a ona vzhlédne. „Doktor vám jej předepsal ode dneška."

„O tom mi nikdo nic neřekl," ohradím se.

„Tak si to s ním proberte zítra. Ale dnes si jej vezmete," nedá se odbýt. Vím, že hádat se nemá smysl. Mají to dobře nacvičené. A tak vkládám léky do úst, jazykem je přesměruji na místo za vrchním pyskem a napiju se ze svého plastového kelímku. Poté otevřu ústa a zvednu jazyk, aby se sestra mohla přesvědčit, že jsou léky pryč.

Nyní mířím na toalety. Důkladně prohlédnu všechny kabinky, zda tam někdo nečíhá. Poté prozkoumám všechna možná místa, kde by se mohly ukrývat kamery. Nejsou tak hloupí, aby je nastrčili přímo do rohu u stropu. Mohou být miniaturní. Schované ve spárech bílých dlaždic. V odpadkovém koši. V ruličce od toaletního papíru. Za zrcadlem.

Když nic nenacházím, necítím se bezpečněji, ale léky stejně vyplivnu do mísy. Nedovolím jim, aby mě zdrogovali. Tak hloupý opravdu nejsem.

Pokoj prohlížím stejně pečlivě, jako předtím toalety. Záhyby za poličkami, mezery mezi postelemi a zdí. Dívám se i pod postel a prohlédnu peřiny mého spolubydlícího. Poté se konečně sesunu na lůžko, kde se stulím pod přikrývku a vyčkávám. Vyčkávám jeho příchodu. Co když je to právě on?

Vstupuje dovnitř. Muž kolem padesátky, lehce prošedivělé vlasy, mírná nadváha. S dlouhým výdechem se posadí na postel a začne se převlékat. Zpod přivřených víček bedlivě zkoumám každičký záhyb jeho těla. Nemá někde tenký černý drát odposlechu? Cosi jsem zahlédl, ale nejsem schopný to právě teď přesně určit.

Ukládá se do postele. Zavírá oči. Dýchá.

Další hodinu naslouchám jeho dechu a monitoruji každičký jeho pohyb. Až když se zdá, že spí, že opravdu spí, dovolím si na moment zavřít své unavené oči. Je to vážně vyčerpávající, být neustále ve střehu.

Usnul jsem? Do háje. Určitě jsem zabral. Neotevřu oči, abych to nepokazil, ale cítím, že v místnosti přebývá nezvaný host. Je to závan cizího parfému a pak také...ta přítomnost. Ležím nehnutě, a dávám si pozor na to, jak dýchám. Pravidelně. Nádech, výdech, nádech, výdech.

Jsou tu, aby mě dostali. Ta zelená pilulka mě tedy asi neměla zabít. Jen uspat.

Ti šmejdi!

Ta přítomnost se přibližuje. Cítím dech na své tváři. A rozhodně jsem zaslechl kovové cinknutí. Nůž. Určitě je to nůž.

Jdou mě zabít.

A tak napočítám do tří. Jedna. Dva. Tři.

Otevřu oči a spatřím lysou tvář toho rádoby doktora. Nasadí zmatený výraz, ale v tu chvíli už svírám jeho hrdlo ve svých dlaních. Přimáčknu palec na hrtan a tlačím jej vší silou. Přišel mě zabít? Rozhodně.

Jeho tvář nejdřív zbledne a pak začíná modrat. Pomalu, ale opravdu velmi pomalu zavírá oči. Chvíli dokonce cítím jeho rty na svých zápěstích, ale nedám se tak snadno. A pak stisk povolí a on se kácí k zemi.

Odněkud se ozve výkřik. Otočím hlavou a uvidím sestru, která mi dala léky.

„S tímhle jsi nepočítala, co?" vybafnu na ni potěšeně. Její oči se rozšíří hrůzou. Nejspíš nepočítala s menší komplikací.

Překročím tělo pod svýma nohama a vyběhnu směrem k ní. Začne zděšeně couvat, až se otočí a utíká. Nehodlám ji pronásledovat. Nejsme hlupák. Mohla by to být past. A tak se vydám směrem k východu.

Bác. Dveře kousek ode mě se rozletí a v nich stojí několik mohutných mužů. Dřív než stihnu cokoliv udělat, už jsou u mě. Navlékající na mě nějaký podivný oděv z drsné bílé látky. Až mi to dojde. Svěrací kazajka. Svazují i rukávy za zády a já sebou mrskám. Musím se z toho nepříjemného sevření dostat.

„Oni to narafičili, nevěřte jim," křičím na muže, ale ti jen kroutí hlavami a pokračují ve svém konání. Třeba jsou v tom s nimi. Nebo to dokázali navléknout tak, že vypadám jako blázen.

Užuž se nadechuji, abych zase něco řekl, ale v ten moment ucítím vzadu na krku píchnutí. Jako bodnutí včely. Co to...?

Mé končetiny začínají těžknout. Celý svět se ztrácí v rozmazaných obrazcích. Tep se mi zklidňuje. Víčka se klíží. Chci je udržet. Vím, že je musím udržet. Vím, že...