CVOKHAUS

Bez ohledu na následky

                Žít normálně. Milovat, pracovat, bavit se, snít. A tak když přede mne pokládají talíř s jídlem, který připomíná něco, co už někdo přede mnou pozřel, odhodlaně zvedám vidličku. Jenomže to nejde. A nešlo by to, ani kdyby přede mnou stál talíř plný jídla z nejlepší restaurace. Třeba losos, nebo tuňákový salát, který jsem dřív tak milovala. Ryby jsou zdravé, a také velmi chutné, odvětila jsem vždy, když se přátelé pozastavovali nad tím, jak často je jím. Teď už nemám chuť k jídlu vůbec. Jako by mi každý pokrm před očima hnil, a měnil se v rozkládající se zbytky, které někdo nechal dlouho na slunci. Vidím červy, slizké malé potvůrky, které to po mně ochotně dojí. Jistě si uvědomuji, že tu ve skutečnosti nejsou, ale ta představa je tak silná, že když se chystám vložit do úst první sousto, cítím, jak se mi svíjí na jazyku.

„Jsi v pohodě?" ptá se muž vedle mě, zatímco žvýká sousto svého jídla. Asi nějaký alergik, pomyslím si při pohledu na jeho talíř. Má tam jen plátek tmavého rádoby pečiva, a hromádku podivně zapáchající pomazánky.

„Jop," vytuším, aniž bych se obtěžovala zvednout pohled do úrovně jeho očí.

Ale je to lež. Neříkám pravdu, protože ji nikdo nechce slyšet. Nemůžu stále plakat. Žiju, mám obě nohy i ruce, vše plně funkční. Nic se nestalo. Nic, co by mi zabránilo nadále žít.

Mohu pracovat, učit se, bavit se.

Jen ne jíst, jen ne se smát. Nic už není vtipné.

„Jaký je váš vztah s muži?" ptá se terapeutka středního věku. Také se jí neptám, jak jí to klape s manželem. Že má manžela, jsem pochopila z fotografie na jejím stole. Sice ji má nasměrovanou k počítači, nemohla jsem si nevšimnout. Nešlo to. Vidím najednou vše tak ostře a jasně. Ženu, jíž se manžel dotknul ramena, a ona najednou ucukne, jako by ji popálil. Dítko, na které se zvýší hlas, a ono najednou namísto stavění hradů v písku krčí malé tělíčko v rohu pískoviště, jakoby snad očekávalo ránu. Vidím to. Vidím je trpět.

„Jsem tak unavená," prohlásí tichým hlasem jedna z mých spolubydlících. Je to žena po šedesátce. Hubená, s kruhy pod očima. Tu únavu nepředstírá.

„Proč nejdete spát?" ptám se, ačkoliv odpověď už znám.

Odpolední spánek je jen pro lenochy. Byla vychovávána k tomu, aby pracovala na 100%. Děti, rodina, brigáda, domácnost. Na co volný čas? Důležité je přeci budovat budoucnost.

„Spánek je fajn," vydechnu, a poprvé se jí pořádně podívám do očí. „Je to váš život. Nenechte ty lidi, kteří se jej snažili ovládnout, aby jej ovládali i nadále. To vás sem přivedlo. Když chcete spát, tak spěte. Nikomu tím neubližujete. Tady stejně nic víc nezmůžete. Jde o to, aby vám bylo lépe, jinak stejně nebudete fungovat," vysvětluju.

„Ale je to mrhání časem," vypískne. Její propadlé oči, i třesoucí se ruce mi toho poví dost.

„Starat se o sebe není nikdy mrhání časem. Nemusíte se řídit tím, co vám předestřou ostatní. Neexistuje vzorec pro správně prožitý život. Jsou to jen momenty, které si pamatujeme. Vše ostatní je o tom, abychom to nějak zvládali. Prostě si dejte šlofíka, a pak si třeba zajděte na zmrzlinu, máte-li na ni chuť. Na co chcete vzpomínat na smrtelné posteli? Jak jste celý život makala, nebo na ty hezké, nečekané momenty, které přišly z ničeho nic? Musíte se cítit dobře, jinak jste světu k ničemu," demonstruji. Říkám to od srdce, a přesto bez srdce. To mi dochází v momentě, kdy se mě dotkne. A její ruce se náhle mění. Jsou to jeho ruce. A nedotýká se mě tak, jak ona, ani tam, kde ona.

Chce se mi křičet. Zahnat tuto vzpomínku. Nechci se s tím vyrovnat.

Nechci to nějak zvládnout, protože se to stává mnoha ženám, a nejen těm.

Chci zapomenout. Vnímat své tělo jako tělo, ne jak znečištěný objekt něčí touhy.

V patnácti letech byste asi měli myslet na večírky, kluky, a další nesmysly.

Já myslím jen na to, jak uniknout.

A stejně nejsem ochotná nic říct. Jim, své matce, ani nikomu dalšímu.

Jen se tam nechci vracet.

Chci pryč. Do země zapomnění. Někam, kde už se mě nikdy nikdo dotýkat nebude.

„Slečno Cihlářová, můžete na chvíli?" ptá se sestra tím tónem, který nevěstí nic dobrého. A tak vstávám, a následuji ji do sterilní ordinace, kde už na mě čeká zachmuřený lékař.

Nemusím poslouchat ty tuny chlácholivých řečí, které ze sebe sype, aby mě nějak utěšil, a dodal mi pocit bezpečí. Ten už stejně neznám. Najednou vím, co chce říct, a stejně mě to šokuje v momentě, kdy to vysloví.

„Jste těhotná."

Dvě slova. A po nich milion vět, které postrádají význam.

Můžu jít na potrat, nebo zvážit adopci. Jsem ještě dítě, a život mám před sebou. Nikdo by mi to nemohl vyčítat.

Vědí, co se mi stalo, ačkoliv jsem to nevyslovila.

Jsem těhotná už dva měsíce a několik dní. Ten tvor ve mně roste, jakoby jeho život pojídal ten můj. A stejně vím, jak se rozhodnu.

„Ty ses snad zbláznila," vyjekne matka, jen co mě uvidí. Nestačím ani pozdravit.

„Nechat si to? Je ti patnáct! To tě mám jako živit i s harantem?"

„Nemusíš, já to nějak zvládnu," odvětím.

„A jak jako? Budeš na dávkách, jako ty socky? Je ti patnáct! Ze zákona se o tebe musím starat. Ale o to," poukáže vychrtlým prstem na mé břicho, „o to se starat nebudu!"

„Ale no tak Mony, klid," zaslechnu jeho hlas. Chvíli na to se objeví v mém zorném poli, a položí tu svoji odpornou tlapu na její rameno.

„Klid? Moje dcera je těhotná, a já mám být klidná? Bůhví s kým to má," vyjekne.

„Každý děláme chyby," utěšuje ji. „Ale je to tvoje vnouče, a my se o něj postaráme."

„Na vnoučata jsem ještě mladá," hořekuje matka, zatímco jí to monstrum masíruje ramena. Prsty, které lačně slídily po mém těle, kdykoliv odpadla, se nyní dotýkají jí, a mají ji utěšit.

„Jsi, ale není lepší si to odbýt teď? Bude to super," vysvětluje jí.

„Kam to bude?" ptá se postarší, značně unavený muž. Působí sympaticky, ačkoliv řídí obrovský kamion.

„Kamkoliv, jen pryč odsud," vydechnu zničeně.

Na víc se neptá. A když mě vysadí za hranicemi naší země, na staré bezince, koupím si jen nutné živiny, a pokračuju dál. Co nejdál odsud. Od něj. Kamkoliv, kde budu moct žít. Žít a vychovat své dítě. Ne jeho, nebo naše. Ať mi udělal cokoliv, nemá na toho malého tvora nárok. Je to nevinná bytost, která se má k světu, která chce žít a přežít. Chce svoji maminku, a svět, kde není bezpráví. Zaslouží si matku, která mu dá přednost, a vždy jej bude milovat víc, než kohokoliv jiného. A to přesně se chystám udělat. Už nebudu hračkou, využiju každého ve svůj prospěch, jen abych dopřála tomu malému tvorečkovi vše, co bude potřebovat. A už nikdy nikoho nenechám, aby rozhodoval o mém životě.

Nikdy.