CVOKHAUS

Samoléčba

Jídelna byla obrovská místnost, která zabírala snad třetinu přízemí třípatrové cihlové budovy. Naše pokoje pak byly hned v prvním poschodí. Co bylo v těch dalších, mě upřímně vůbec nezajímalo. Jediné, co mě momentálně udivovalo, byl neobvyklý zájem o smažený sýr k obědu. No vážně. Když si ostatní pacienti přečetli dnešní menu, div radostí nevyskákali z oken. Obrazně řečeno. Okna byla zamřížovaná, ačkoliv si nemyslím, že by někoho zabil pád z prvního poschodí. Zrovna jsem si tu představu přehrávala v hlavě, když mi na rameno zaťukala Denisa. Byla jednou z mála dívek v mém věku, které se na tomto oddělení nacházely, takže jsem s ní čas od času prohodila pár slov. Nejspíš si to vyložila jako přátelské gesto, protože za mnou od té doby pořád chodila.

„Tak pojď, bude smažák," oznámila zvesela. Jakoby nám snad chystali nadívaného krocana a ne kousek mastného vystydlého sýra. Pohazovala hlavou plnou lesklých hustých kadeří a na tváři jí hrál nadšený úsměv.

„Už jdu," vydechla jsem. Vsadím se, že i brambory budou rozvařené – pomyslela jsem si trpce, než jsem se jala ji následovat.

„Tak jak vám dnes chutnal oběd?" zeptal se doktor. Potlačila jsem touhu protočit panenkami nad jeho otázkou.

„Bylo to jídlo. Snědla jsem ho."

„Dobře," zamumlal, přičemž si něco zapsal do malého modrého notýsku na svém klíně. Ten muž na mě nedělal zrovna dobrý dojem. Bylo mu kolem šedesátky, ale oblékal se jako dvacátník. Toho dne měl na sobě bledě modrou košili s vzorem miniaturních palmiček, a – to se podržte – bílé kalhoty. Sotva jsem si ho však mohla dobírat kvůli vzhledu, když jsem sama připomínala strašáka do zelí. Po bradu krátké řídké vlasy neurčité barvy, podivně kulatý tvar hlavy a nos tak malý, že jej na některých fotografiích ani nešlo vidět. Nenáviděla jsem pohled do zrcadla.

„Jak se dnes cítíte?" položil novou otázku.

„Žiju," odvětila jsem.

„Co ty léky? Už nezvracíte?"

„Ne, ale taky jsem si nevšimla žádné změny."

„Sabino," spustil tím svým poučným tónem, který mě měl nejspíš přivést k hlubšímu zamyšlení. „Jste tu teprve dva týdny. Chvíli potrvá, než se změna projeví."

Co když se ale změna neprojeví? Co když jsem ztracený případ?

Tvrdili mi, že trpím depresí. Ale co když se mě jen snaží zaškatulkovat? Nebo mi jen nechtějí narovinu říct, že jsem vážně zbytečný člověk žijící zbytečný život.

Přikývla jsem. Ne proto, že bych snad souhlasila. Zkrátka už jsem neměla sílu se dál hádat.

„Promluvme si o vaší práci," spustil znovu. Na tohle téma jsem opravdu mluvit nechtěla. Co bych mu jako řekla? Že jsem před rokem získala bakalářský titul, který mi byl úplně k ničemu, když jsem neměla praxi? Když jsem se při pohovorech třásla jako osika?

„Pracuji jako prodavačka v drogerii," odtušila jsem.

„Baví vás to?" ptal se dál. Koho asi tak může bavit stát celý den na nohou a obsluhovat obézní matrony, které si hodinu vybírají parfém, ačkoliv si nakonec stejně koupí jen zlevněné vložky.

„Dá se to."

Doktor si opět něco zapsal a znovu na mě upřel ten svůj zkoumavý pohled.

„Co pracovní kolektiv?"

Před očima se mi vybavil obraz nadřízené, které na mě neustále něco vadilo. Špatně jsem zařadila zboží. Nebyla jsem včas u pokladny, ačkoliv jsem musela doplnit zboží. A mé spolupracovnice, které vypadaly v každém případě skvostně a neustále probíraly své víkendy. Já trávila víkendy doma s hrnkem čaje u nějakého ubohého filmu.