CVOKHAUS

Nikdy víc

Terapeut: „Povězte mi prosím o té noci."

Já: „Už jsem vám to říkal několikrát. Chci vidět Davida."

Terapeut: „Tak to zkusme znovu. Prosím."

Já: „Nechci o tom mluvit. Je hrozné muset si to pořád připomínat. Nevidíte, jak mě to ničí?"

Terapeut: „Mluvení je způsob, jak se s tím vyrovnat. Nechtěl bych to po vás, kdyby to doopravdy nebylo potřeba."

Já: „Dobrá, vzdávám se."

Terapeut, muž středního věku se značně prošedivělými vlasy, si poposedne ve svém pohodlně působícím křesle, přehodí nohu přes nohu a upře na mě pohled svých titěrných oček.

Já: „Byl to obyčejný nedělní večer. Neměl jsem zrovna dobrou náladu, protože dalšího rána jsem musel vstávat do práce. Tak jsem si dal pár panáků na uklidnění."

Terapeut: „Pár panáků čeho?"

Já: „Vodky. Ale to už víte."

Terapeut: „Dobře. Pokračujte."

Já: „Před domem máme takovou lavičku. Chodívám si tam sednout a zapálit. I toho večera jsem tam šel. Vodku jsem si vzal s sebou. Marie mezi tím něco připravovala v kuchyni. Popíjel jsem a kouřil, když jsem zaslechl z kuchyně hlas. Patřil mé ženě. Telefonovala, ale nevěděl jsem s kým. Přišel jsem tedy ke dveřím a zaposlouchal se. Šeptala do telefonu, že nemůže mluvit, ale že na něj myslí. Byl to muž. Ten s kým mluvila."

Terapeut: „Jak jste zareagoval."

Já: „Byl jsem už trošku připitý a třímal mnou vztek, takže jsem vrazil do kuchyně."

Terapeut: „A dál?"

Já: „Marie ale v ruce žádný telefon nedržela. Bylo mi jasné, že ho stihla schovat."

Terapeut: „Co jste jí řekl?"

Já: „Myslím, že jsem křičel. Chtěl jsem vědět s kým mluvila, ale hájila se, že s nikým. Na sporáku před sebou právě něco smažila a v konvici vedle ní vřela voda na čaj. Ať jsem se rozhlížel sebevíc, skutečně tam žádný telefon neměla, ale byl jsem si pekelně jistý, že ho prostě dobře schovala. Cítil jsem nutkavou potřebu ho najít. Ukázat jí, že znám pravdu. Ale ona se jen hájila. Plakala. Prosila mě, abych se uklidnil."

Terapeut: „A co jste udělal?"

Já: „Řekl jsem, že odsud musím vypadnout. Že s lhářkou už nestrávím v jedné místnosti ani chvíli času navíc. Vyběhl jsem z domu a ona běžela za mnou. Pokoušela se mě zastavit, ale já se nedal. Utekl jsem jí."

Terapeut: „A kam jste šel?"

Já: „Už si to moc nepamatuju. Alkohol mi pomalu stoupal do hlavy. Nejprve jsem se snažil utéct co nejdál od domu. Abych ji setřásl, kdyby se mě pokoušela sledovat. Chodil jsem tak různě. Postranními uličkami. Polními cestami."

Terapeut: „A co jste dělal?"

Já: „Ani nevím. Chodil. Přemýšlel. Doufal v zázrak."

Terapeut: „Kdy jste se rozhodl vrátit domů?"

Já: „Když začalo svítat. Trochu jsem vystřízlivěl a věděl, že mám jít za chvíli do práce. Rozhodl jsem se, že zatelefonuji šéfovi, abych mu řekl, že mi není dobře. Pak jsem se vydal na cestu domů."