CVOKHAUS

Rutina

         Píp. Píp. Píp. Pohlédnu na plochý kovový přístroj, který se v jednom kuse ozývá, ve snaze získat si moji pozornost. Jakoby za ni stál. Jakoby za ni cokoliv stálo. Svět je prázdný. Vše kolem mě je prázdné a zbytečné. I věci, které by mě snad mohly bavit, jsou zbytečné. Mohla bych hrát počítačové hry, protože tím skvěle zabiju čas a jistou chvíli mě to vlastně docela baví. Ale proč? Proč dělat něco, co k ničemu nevede? S myšlenkou že nic nemám a ničeho nejspíš nikdy nedosáhnu, směřuji k nejdůležitější otázce: „Proč jsem se sakra vůbec narodila?"

Existuje mnoho různých možných odpovědí. Nebo (ne)odpovědí. Záleží na tom, jak se na to člověk dívá. Pojďme si tedy rozvrhnout a rozdělit ty základní.

1. Mám zde na zemi svůj úkol

a) Ještě o něm nevím, ale jistě je velmi podstatný.

b) Budu sloužit vyššímu účelu.

c) Jsem jen částí velkého plánu. Třeba důležitou obětí nějakého sériového vraha, nebo tak.

2. Rodíme se proto, abychom tvořili budoucnost

a) Jeden z mých potomků, nebo potomek jejich potomků, nebo někdo další v mé rodové linii bude důležitý pro budoucí události

b) Musím zemřít, aby potomek něčího potomka něčeho dosáhl

3. Jsme jen organismy, které se bezúčelně rodí a umírají.

4. Má duše se reinkarnovala.

5. To, jak budu žít svůj život, rozhodne o tom, zda půjdu do pekla, či do nebe.

No dobře. Možností je jistě mnohem víc, ale tohle jsou ty nejznámější. Stejně mi to nějak nesedí. Proč musím žít, když nechci? Proč se lidí rodí smutní a bez chuti k životu? Proč se dobrým lidem stávají zlé věci? Proč se musím ráno probudit?

Sedím na lůžku ve „svém" pokoji a přemýšlím nad vším možným i nemožným. Myslím, tedy jsem. Nebo tak nějak? Ani nevím. Možná se jen snažím zabít čas. Nebo se smířit s realitou, že je život pouze souhrn povinností. Když si to tak vezmu, funguje to takhle už od začátku. Jasně, když jste mimino, nemáte těch povinností tolik a pořád se o vás starají. Ale...

Podle řevu většiny mimin, které jsem za svůj krátký život potkala, odhaduji, že asi nebudou tak spokojená. Možná se jim nechtělo vylézat ven. A možná prostě chtějí jen být s matkou. Jenomže jen co se narodí jsou od matky...tudíž těla z nějž pochází...okamžitě odtrženy. Musí je změřit, zvážit a umýt. No paráda. Dítě se chudák vyklube na svět z tepla a pohodlí a oni hned do něj. To je krásný začátek.

Poté se učí chodit, mluvit. Stále se od něj něco očekává. Pořád mu říkají, co smí a co nesmí. Na to nesahej. Tohle nežužlej. Teď bys měl spát. Řve, že chce mámu, ale ta už je moc unavená a tak se jej ujímá někdo druhý, na koho nemá náladu. Je to přece cizí člověk. To že dělá hušky hušky, houpe ho, a nabízí mu hračku přece nic nezmění. Nic nesmí. Ani být s jedinou osobou, kterou vlastně zná.

Poté jde do školky. Po asi třech letech, kdy je zvyklé být jen s matkou, jej vyšoupnou do cizí, zatím nezmapované zóny. Zpočátku se to zdá být fajn. Spousta dětí a hraček. Ideální prostředí. Ale poté přijdou příkazy a zákazy. A taky jistá diskriminace. S tímhle si smíš hrát, s tímto ne. To dělej, to nedělej. Tohle bys už ve svém věku měl umět. Nepřeháněj tolik. Tvrdý, drsný režim. A doma čekají jen rodiče unavení z práce, kteří si s ním hrát nebudou.

Pak nastane školní období. Ještě horší režim. Každodenní vstávání. Pak několik hodin sedět v klidu, v tichosti. Vaše výkony jsou hodnoceny. Můžete se snažit, jak chcete, nikdy nebudete dost dobří. Nedej bůh, když vám něco nejde. Třeba tělocvik. Jen lemra přece neudělá kotoul. Prostě se můžete přetrhnout a nakonec stejně nejste dost dobří.

Poté je střední škola, kdy se kromě výsledků snažíte zavděčit i soukmenovcům. Mít přátele. Nechybět na žádném večírku. Ale rodiče vás nechtějí pustit. Takže pak trávíte večery sám v pokoji a od ostatních posloucháte, jak se skvěle bavili. Samozřejmě jen zpovzdálí. Nejste členem party, když chybíte na každém večírku.

Poté vysoká, nebo práce. PRÁCE. Zní to jako ušlechtilá činnost. Jenomže to je podraz. Každý den trávíte osm hodin na místě, kde se nesnesitelně nudíte a nemůžete být sami sebou. Snad jen z povinnosti, nebo z naivity si najdete partnera, založíte rodinu. V případě že ne, žijete dle všech smutný a osamělý život. Možná cestujete a užíváte si, ale to jsou jen ty lepší případy. A ty horší?

Vstáváte v pět hodin ráno. Nachystáte se, nachystáte dětem svačiny a oblečení. Jedete do práce, kde to k smrti nesnášíte. Našli byste si lepší, ale kvůli dětem nemůžete. Nějakým zázrakem přežijete těch osm hodin a jedete domů. Cestou vyzvednete děti. Než se stačíte převléct, jste zavaleni požadavky a stížnosti vašich dětí. Trvá asi, hodinu než vše vyřešíte, převléknete se a vše uklidníte. Pak konečně nastává ta úžasná doba, kdy můžete v klidu plnit své domácí povinnosti. V případě žen jde pravděpodobně o úklid, vaření, a podobné blbosti. U mužů nejspíš o opravy všeho, co se už zase stihlo pokazit. Mezi tím samozřejmě krotíte tu divou zvěř.

Než se nadějete je večer a vy ukládáte děti. Jste už natolik unavení, že s partnerem zvládnete sotva shlédnout díl nějakého seriálu, umýt se a jít spát. A další den to samé.

Nedej Bůh, když děti nemáte. To pak jen posloucháte, jak je život bez nich zbytečný. Ano. Jste zbyteční, když nepočnete a neobětujete se někomu jinému. Můžete třeba zachránit svět, ale jakmile nemáte děti, je to na nic.

Netvrdím, že by se lidé měli přestat množit a přestat pracovat. To vůbec ne. Jen nechápu smysl života. Neměli by si jej lidé užívat? K čemu je nám život, kdy jen dřeme a strachujeme se? Jet jednou za pět let na dovolenou. Odpírat si. Neměl by si člověk život užívat každičkou vteřinu? Neměla by to být zábava? Tak proč jsou ten jen těžkosti a povinnosti?

Neříkám, že bych chtěla být milionářka, která si lítá z dovolené na dovolenou. Vlastně jsem ráda, že si můžu zajistit své blaho prací. Práce by byla zábavná, kdyby měla smysl. Kdyby každý dělal, co ho baví. Opravdu jsou lidé, kteří rádi dělají rukama. Lidé, kteří rádi přemýšlí. Jen je to nějak špatně rozestavěné. Nebude to tím nátlakem, který je na nás neustále vyvíjen?

Co když je možnost užívat si celý život? Ale jsou lidé, kteří si jej užívají jen v případě, že jsou u moci. A ti lidé nás nutí trpět pro jejich potěšení.

Chtějí mít víc než mi.

Vlastně ani nepotřebuji velkou televizi a přeplněný šatník. Drahá jídla v restauracích, nebo značkové kabelky. Na ničem z toho mi nezáleží. Chci být volná.

„Deniso? Čas na vaše léky," pronese ošetřovatelka s hlavou vklíněnou ve dveřích mého pokoje. Přikývnu, tak jak to dělám vždy. A jdu udělat to, co se ode mě očekává. Hrát svoji roli. Vmísit se do davu. Tiše trpět.