CVOKHAUS

Další rundu prosím

„Pusťte mě ven!"

„Haló, je tam někdo?"

Bác. Bum.

Zvláštní zvuky mě proberou do stavu jakési bdělosti. Opatrně rozlepím oči a rozhlédnu se kolem sebe v marném pokusu přivyknout dennímu světlu. Ale tohle přece není denní světlo – uvědomím si náhle. Nic okolo mě nedává smysl. Musím si to nějak spojit. Třeba jako skládačku.

Za prvé je tu to lůžko, na kterém jsem se probral. Lůžko je správné slovo, protože postel to rozhodně není. Chybí rám, rošty i matrace. Vlastně to nemá ani povlečení. Jen papírový ubrus přehozený přes asi deset centimetrů tlustou desku potaženou koženkou a vyzdviženou na několika kovových nohách. Lůžko je úzké a nepohodlné, takže se divím, že jsem z něj ještě nespadl. Opatrně se překulím na bok a celá místnost se se mnou roztočí. Nádech, výdech, párkrát zamrkat. Už je to lepší.

Nahlédnu přes okraj, abych zjistil, že jsem celkem dost vysoko od země. Můžu se klidně posadit, a nohama nedosáhnu na nemocniční linoleum pokryté zvratky. Ty budou asi moje. Paráda.

U jedné z těch podivně tenkých kovových nohou té nepostele stojí láhev s vodou, která mi připomene, jaké mám sucho v ústech. Opatrně, velmi pomalu se posadím a zkřivím obličej bolestí. Mám pocit, že se můj mozek tlačí na lebku tak silně, až brzy praskne.

„Pomóc," ozve se opět onen křik. Odkud to jde? Vzhlédnu k místu, kde se nacházejí dveře, ale není zde žádné okénko, přes které bych viděl ven. Kde to jsem?

Vodu. Chtěl jsem tu vodu. Několika pohyby se sesunu z lehátka. Ano – to je ono slovo. Lehátko. Postavím se na vratké nohy a dlaněmi se ještě stále přidržuji koženkového potahu. Dávám si dobrý pozor, abych nešlápl do těch zvratků. Proč jsem zvracel? Kolik jsem toho včera vypil? Hlavou se mi mihne obraz, jak postávám kdesi u silnice a močím na nějaké zábradlí. Pomočil jsem si kalhoty – vzpomenu si a nasměruji pohled k nohám. Žádné kalhoty nemám. Vlastně vůbec nemám svoje oblečení, jen nemocničního andělíčka. Ještě jednou se rozhlédnu kolem.

Holé bílé stěny. Žádná okna. Jediné lůžko postavené doprostřed místnosti. V jednom rohu díra v zemi, která má nejspíš sloužit jako toaleta. Žádné umyvadlo.

To pití. Chtěl jsem to pití. Opatrně si dřepnu, ale jednou rukou se stále přidržuji té tvrdé ploché desky, na které jsem strávil tuhle noc.

„Musím na vzduch, tak mě pusťte!" Znovu ten kvílivý hlas.

„Okamžitě se uklidněte!" odpovídá nějaká žena. Zní drsně. Autoritativně. S tou bych se do křížku dostat nechtěl.

Natáhnu volnou ruku, a podám si plastovou láhev.

„Tak mě kurva pusťte!"

Odšroubovat uzávěr dá víc práce, než jsem čekal. Nebo mám jen tak slabé ruce? Na dlani cítím vroubkovaný otisk, který způsobil přílišný tlak na uzávěr láhve.

„Měl čtyři promile," ozve se jiná žena.

Přiložím hrdlo ke rtům a dopřeju si pořádný doušek vody. Obyčejná voda. Bez bublinek, bez příchuti. Ale účel plní.

Vrátím láhev zpátky a vyškrábu se zpátky na lehátko. Sedím, zírám na bílou stěnu přede mnou a přemýšlím. Nebo se alespoň snažím, protože ti uřvaní idioti mi to dost ztěžují.

Bum. Bum. „JÁ...CHCI...VEN!"

O tomhle místě jsem už slyšel, ale vlastně jsem tu poprvé. Dlouho se mi dařilo vyhnout se návštěvě. Možná štěstí.