CVOKHAUS

S chutí přátelství

„Čtyřicet dva kilo. To je výborné. Přibrala jsi skoro dvě kila," jásá buclatá sestřička. Kdyby se na tu váhu postavila sama, nejspíš by už takovou radost neměla – pomyslím si. Okamžitě se mi v hlavě spustí kalkulačka. Při výšce sto sedmdesát centimetrů je váha čtyřiceti dvou kilogramů... no měla bych trošku shodit. Jenomže oni mě nenechají. Hlídají mě ve dne v noci. Doslova.

Slezu z ploché čtvercové desky, která mě nejspíš nenávidí, a uvolním místo další pacientce. Té ženě je kolem čtyřicítky a vypadá jako chodící kostra. To o ni by se měli starat a ne o mě. Podle nich jsem tak tak unikla smrti, ale podle mě přehánějí. Jdu do pokoje a postavím se před malé obdélníkové zrcadlo. Musím si stoupnout až úplně ke zdi, abych viděla svoji postavu alespoň po zadek. Pořád mám příšerně vypouklé břicho. Rozhodně musím shodit.

„Sandro, oběd!" ozve se ode dveří hlas zdravotní sestry. Polekaně uskočím a stáhnu si tričko přes břicho.

Dávám si bedlivý pozor, abych z polévky jedla pouze vodu a zeleninu. Je mi jasné, že i ta samotná voda je prosycená tukem, z nějž bude ta svítící kalkulačka s plochým displejem těžit. Proto doufám v mírnost druhého chodu. Marně. Mám speciální dietu. Dieta je vtipné slovo. Většina lidí si pod ní představí zdravou stravu, po které se hubne. V mém případě je to přesně naopak. Mám dietu, po které se přibírá. Dnes je to konkrétně tukem prorostlý steak, brambory z nichž by se dalo ždímat máslo, a až nemístné množství majonézy. Jako diagnózu mi stanovili anorexii, ale tímto způsobem mě spíš nutí k bulimii. Kdo by se z toho nepozvracel?

Řežu kousek brambory a vkládám si jej do úst. Ne snad proto, že bych měla chuť, ale kousek ode mě stojí zdravotní sestra, která ostřížím zrakem kontroluje, zda jím. Zda se krmím. Je potřeba mě vykrmit, aby si mohli odškrtnout kolonku. Brambora obalená v másle. Přímo cítím, jak se pneumatika v oblasti břicha nafukuje. Nejraději bych tím talířem mrskla přes celou místnost, ale to by mi opět zvýšily dávky léků. Nevím, co že mi to vlastně dávají, ale přibírám, ačkoliv zase tolik nejím. Jsem opatrná ve výběru toho, co vložím do úst. Navíc tajně na pokoji cvičím, kdykoliv se nedívají. Nemyslím, že bych se za to měla stydět. Cvičení je přeci zdravé. Ale oni to tak nevidí. Chtějí ze mě mít kupku sádla. Splňovat normy nesmyslně vytvořených tabulek. No tak si hlídám váhu, to snad neznačí, že bych byla nemocná. Chtít vypadat k světu je nemoc? Nebo musíme všichni připomínat žoky?

Steaku se ani nedotknu. Vypadá nevábně. Je tlustý několik centimetrů. Jsem si jistá, že by se špatně krájel. Tolik tuku a tak málo masa. Hužvy a šlachy spojené v kus beztvaré hroudy, která se smutně povaluje na mém talíři. Tohle byla kdysi součást nějakého žijícího tvora. Potřeboval to, aby mohl žít. Plnit své potřeby. Jít se najíst, napít, proběhnout, vykonat potřebu. A nyní si to velebí na bílém kulatém talíři. Oni tomu říkají jídlo. Já to nazývám zbytečnou vraždou. Stejně to nesním a vyhodí se to. Zvíře zemřelo zbytečně. Ačkoliv jsem toho tvora neznala, najednou k němu pocítím lítost. Potřeba přiřadit si k němu tvář je téměř spalující. Typuji, že měl obrovský rypák a narůžovělou kůži. Jistě to bylo prase. Vepřové maso je nejlevnější a tady jsme v nemocnici. Navíc maso je nahnědlé a příliš prorostlé. Určitě to bylo prase. Malé prasátko, které strávilo většinu života zavřené v mrňavém chlívku, blátě a smradu. A v momentě kdy prve zahlédlo svit slunce, bylo zavražděno. Zbytečně. Tak zbytečně.

Zvedám se, abych odnesla talíř zpátky. Ta sestra mě stále pozoruje. Je to deprimující. Jistě to pak bude řešit s doktorem. Nastane výslech, proč jsem nejedla. Řeknu, že mi to nechutnalo, ale nebudou mě poslouchat. Myslí si, že se jen vymlouvám. Nikdo mi nevěří. Anorexie = chorobné lhaní. Je důležité mě neustále sledovat. Napadlo je někdy, že když se budu cítit pod tlakem, má chuť k jídlu tím pádem zrovna nevzroste?