CVOKHAUS

Patricie

Patricie Norbertová se probudila na nemocničním lůžku. Nejprve jí chvíli trvalo, než její oči přivykly dennímu světlu. Věděla, že žije, protože ta bolest pořád trvala. Rozlévala se její hrudí, proudila krví a dostávala se do každičké části její stářím zmoženého těla. Začínala u srdce. Bodala, ale tak tupě. Odsud pak prostupovala do paží a vrásčitých prstů, které se jí poslední dobou čím dál častěji třásly. Také do nohou, kterým už se nechtělo chodit. Možná ani nevěděly, kam by šly. A v neposlední řadě do hlavy. Tam ta bolest nabývala na síle. Rezonovala a vřískala. Nebyl to typ bolesti, kterou chcete utlumit léky, nebo řešit s lékařem. Byla to bolest, před kterou chce člověk utéct. Jenomže Patricie nemohla. Ať šla kamkoliv, pronásledovalo ji to. Bylo to všudypřítomné. Bylo to v ní.

To odporné pískání ji rozčilovalo, takže otočila hlavou, aby našla zdroj toho hluku. Byl to vysoký plochý přístroj vedle jejího lůžka. Pokusila se zvednout ruku, ale nešlo to. Že by byla ochrnutá? To ne. Končetiny cítila. Trošku tedy zvedla hlavu, přičemž se zašklebila, protože ji zabolela kůže na krku. Tohle byla jiná bolest. Ostrá. Byla zvenčí, ne zevnitř. Podívala se na svoji pravou ruku a zjistila, že je nějakým koženým popruhem přivázaná k posteli. Že by ji unesli? Nesmysl. Nebylo to utažené tak, aby to bylo vyloženě nepříjemné. Jen jí to bránilo v pohybu... což vlastně bylo celkem nepříjemné.

Klesla hlavou zpátky na polštář a zhluboka se nadechla. To taky bolelo. Zvláštní. Za šedesát let svého života neměla dýchací potíže.

Znovu se rozhlédla kolem. Bílé stěny. Napravo okno, nalevo dveře. Její postel...a nic. „Nikdo tě neunesl. Jsi v blázinci ty káčo," ozval se hlas v její hlavě. Ten už poznávala. Byl totiž její. Slýchala ho každý den, ačkoliv třeba nemluvila. Říkal jí věci jako: „Vypadáš v tom tlustě," nebo „Tohle stejně nezvládneš."

Rozevřela popraskané rty, aby něco odpověděla, ale přes veškerou snahu se jí nedařilo promluvit. Hlas se v ní zadrhával, ačkoliv v hlavě jej slyšela velmi zřetelně.

Dveře po její levici se najednou rozletěly a do pokoje nakráčela žena v bílé uniformě. Zdravotní sestra – došlo Patricii. Mohlo jí být okolo čtyřiceti let. Lesklé vlasy kaštanové barvy měla svázané do přísného drdolu a její tvář nebyla vyzdobena ani špetkou make-upu. Působila ztrhaně a otráveně.

„Vidím, že jste se konečně probrala," pronesla chladným tónem a vrhla na ni ještě chladnější pohled. Patricie se zmohla pouze na slabé přikývnutí.

„Víte, kde jste?" ptala se sestra tím stejným tónem. Další přikývnutí. Bylo jí jasné, že není v běžné nemocnici. Předtím tam možná i byla, ale nyní ne. Nemocnice poznávala dobře, protože tam strávila až příliš mnoho času. Když poprvé potratila, když potratila po druhé. Také když jí operovali slepé střevo, když jí selhal organismus a když omdlela vlivem dehydratace a únavy. Věděla tedy velmi dobře, že v nemocnicích bývá hlučno. Po chodbách stále někdo chodí a pokoje bývají přecpané k prasknutí. Tady ale byla sama a z chodby neslyšela žádné zvuky. Navíc si pamatovala, co udělala. Proto jí došlo, že je v psychiatrické léčebně.

„Máte žízeň?" zeptala se sestra a až v tu chvíli si Patricie uvědomila, že v rukou svírá džbán s vodou a umělohmotný hrníček. Přikývla. Sestra ji obešla a položila hrníček i se džbánkem na okenní parapet. Poté se znovu otočila k Patricii.

„Teď vás rozvážu. Pokud však začnete vyvádět, přijde ostraha a zůstanete přivázaná mnohem déle," oznámila jí výhružným tónem. Patricie neměla chuť vyvádět. Chtěla se jen napít a rozhýbat ztuhlé končetiny. Přikývla.

Sestra přišla k ní a pomalými pohyby rozepínala přezky na kožených poutech, při čemž po ní stále vrhala nedůvěřivé pohledy.

Když měla ruce konečně volné, přitáhla si je k tělu a začala si mnout zápěstí. Sestra mezi tím nalila do kelímku a vodu a počkala, až se Patricie posadí. Trvalo to o něco déle, protože měla tělo opravdu celé ztuhlé. Nakonec jí sestra konečně podala kelímek s vodou a netrpělivě přešlapovala, dokud se Patricie nenapila. I pít ji bolelo. Vrátila zpola prázdný kelímek sestře a zůstala sedět.