Náhoda

Kapitola 5 - Co mám sakra dělat?

Rozloučili jsme se a já se konečně po náročném dnu vydala domů.

Mamka mě uvítala s teplou večeří, kterou jsem vážně ocenila.

"Díky mami," usmála jsem se na ní.

"A jak ses dneska vůbec měla?" zeptala se.

Před obličejem mi projel celý dnešek.

"Ale jo fajn," bylo jediné, co jsem jí řekla.

Pak jsem se šla jako vždycky osprchovat a pak lehnout. I když teda už nám vlastně začali prázdniny předevčírem, ale i tak jsem po dnešku byla hotová.

Zavibroval mi mobil.

Petr: Sofi, potřebuju pomoct... Zase jsme se pohádali, našla by sis na mě zítra čas?

Já: Určitě, neboj se to bude dobrý:)

Terka: Myslím, že mám jisté podezření:D ne na tebe, ale na Vadima:D

Já: Jak to jako myslíš? Děsíš mě Teri:D

Terka: No, on se takhle normálně nechová:D

Vadim: Dneska to bylo moc fajn:) kdy že jedeš k tomu moři?

Já: Neříkala jsem kdy :P ale jedu za dva týdny:)

Vadim: Za dva týdny se toho dá stihnout. Myslíš, že bych tě vytáhnul ven?

Já: Hmmm... Uvidíme :P

Odložila jsem mobil. Ráda si hraju na nedostupnou.

Ráno na mě hned čekala zpráva od Petra.

Petr: Ve dvě u Palladia. Potřebuju se projít a všechno s tebou probrat.

Já: Dobře budu tam.

Upravila jsem se, najedla se a vyšla ven, za Petrem.

O hodinu později

"Co mám sakra dělat?" zadíval se na mě zoufale poté, co mi všechno řekl.

Jentak jsme se procházeli po Praze a po cestě se stavili na kafi.

Přemýšlela jsem o tom, co mi právě řekl.

"Hele já si myslím, že to bude zase dobrý, tohle je normální a přejde to," pokusila jsem se o úsměv.

"Ale tohle mi ještě nikdy neudělala, ještě nikdy se prostě nesebrala a neodjela," v jeho očích byl vidět smutek.

"Ona se vrátí, jsem si tím jistá," odvětila jsem na to.

Zastavili jsme se na chvíli na Karlově mostě a rozhlíželi se.

"Stejně je Praha krásná, nelituju toho, že jsem se sem přestěhoval," usmál se.

Byla jsem ráda, že už to neřešil a radši změnil téma.

"To teda je, hlavně to centrum," podívala jsem se směrem na Pražský hrad.

Petr si povzdechl.

"To bude dobrý," podívala jsem se na něj.

Najednou mu začal zvonit telefon.

"Omluv mě," řekl a zvedl to.

..... "Jasně,"..... "Nooo za chvíli tam budu,".... "Jo dobře," a položil to.

"Sofi promiň, ale já budu muset jít," podíval se na mě provinile.

"To je v pohodě," usmála jsem se a objala ho.

"Napíšu ti, ahoj," a s těmito slovy se ztratil v davu lidí na Karlově mostě.

Rozhodla jsem se, že se ještě projdu.

Došla jsem až ke kyvadlu, tam kde kdysy stávala socha Stalina.

Posadila jsem se vedle kyvadla a do uší si dala sluchátka.

Hrála mi písnička See you again. Nějak jsem z ní byla najednou smutná.

Kolem mě projížděli kluci na skateboardeah a "nenápadně" pokukovali.

Najednou mi někdo zaťukal na rameno.

"Ahoj," usmál se neznámý kluk. "Já jsem Pavel," nabídl mi ruku.

Chvíli jsme váhala, ale pak jsem mu jí potřásla. "Sofie," podívala jsem se na něj bez náznaku emocí.

"Nezašla bys se mnou někdy třeba na kafe?" zkusil to.

"Hele vypadáš jako fajn kluk, ale asi radši ne, promiň," uhla jsem pohledem a zadívala se před sebe.

"Prosím," zkoušel to dál.

Protočila jsem panenky, nesnáším když někdo nechápe ne.

"Tak fajn," řekla jsem neochotně a do vyhledávače na facebooku na jeho mobilu jsem naťukala svoje jméno.

"Super, ozvu se ti kočko," a už se měl k odchodu.

"Mimochodem, kočko mi nikdo říkat nebude," zavrčela jsem dost nahlas aby to slyšel. Tak mi smí říkat jenom Peťa.

Po asi hodině strávené sezením a nic neděláním, nebo vlastně teda koukáním na Prahu, mi zavibroval mobil.

Petr: Děkuju, žes mě zase tak podržela, mám tě rád:)

Já: Vůbec není za co, i já tebe:)

Petra beru opravdu už jako staršího bráchu, kterej umí podržet za každých okolností. A naoplátku jsem tu samozřejmě já pro něj.

Vrrr. Vibroval zase mobil.

Vadim: Aktivní a ani nenapíše:(

Já: Ale ale, ty bys chtěl abych psala jo? :P

Vadim: No jasně že jo :D

Já: No já nejsem kluk v týhle konverzaci :P

Vadim: Tím chceš jako říct, že jinde kluk jsi?:DD

Já: No jasný, já jsem jenom transvestita, ale to nikdo neměl vědět, takže mi slib, že to nikomu neřekneš:D

Vadim: A co za to? :P

Já: Jo tak ty bys ještě něco chtěl :P

Vadim: No chtěl bych toho hodně:D

Usmála jsem se do mobilu. Ani nevím proč, ale ten kluk mi prostě bez důvodu vykouzlil úsměv na tváři.

Rozhodla jsem se, že je akorát tak na čase jít domů.

"Ahoj mami," houkla jsem, když jsem došla domů.

Navečela jsem se, osprchovala, koukla s mamkou a taťkou na film, co zrovna běžel v televizi a v 11 si šla lehnout.

Ráno

Vzbudila jsem se kolem deváté ráno a zamžourala jsem do displeje mobilu.

Vadim (8:45): Vstáávej ospalče :D

Já: No joo už jsem vzůru :D

Vstala jsem a opláchla si obličej.

Za deset minut mi cinkul mobil.

Vadim: Koukni z okna :P

Vykoukla jsem a venku stál Váďa. V jedné ruce držel longa a druhou mi mával.

Co? Jak? Proč?

Sakra sakra, celá neupravená, rozespalá. Sakra!

Vzala jsem si legíny, volné tričko, nasadila vansky a vyběhla jsem ven.

Táákže zase malinko otevřenější konec:3 jak se vám líbila 5 kapitola?:) pokud mám něco změnit nebo tak, tak pište do komentářů:) další díl bude nejspíš zítra, pokud ho stihnu napsat, uvidím jak budu přes týden stíhat, kvůli škole no:/ mimochodem, moc děkuju za 100+ přečtení, moc si toho vážím<3