Náhoda

Kapitola 11 - Čas vrátit se domů

Zbylé tři dny jsme si bez Marka a Sandry opravdu užili.

Hodně jsme se nasmáli, projeli se na longu, poslouchali dobrý písničky, dokonce i zpívali.

Ani na chvíli jsem už na Sandru nebo Marka nedomyslela, což bylo dobře.

Den před odjezdem, jsme se s Váďou rozhodli, že se půjdeme projít.

Váďa mě vzal za ruku, bylo ticho a šli jsme lesem.

"Nikdy jsem vlastně pořádně nepřemýšlel, co by to pro mě znamenalo mít holku," aha takže my spolu prej chodíme.

"Jako jak to myslíš?" podívala jsem se na něj.

"No jako, dřív nebo později to budu muset říct fabouškům, no a pak co se školy a času týče," šli jsme dál lesem.

"V první řadě, my spolu chodíme?" zeptala jsem se.

"No myslel jsem, že jo, pokud teda chceš samozřejmě," usmál se.

"Ne že bych nechtěla, jen se trochu bojím," odpověděla jsem.

"Čeho?" podíval se na mě tázavě.

"No samozřejmě víš, že jsem vlastně kluka nikdy neměla, no a teď k tomu bude ještě nátlak těch fanynek a tak a já si nejsem jistá, jeslti to zvládnu," řekla jsem mu.

"No tak nikdo přeci neříká, že se jim musíš hned ukazovat, dáme tomu čas a navíc jsem si jistý, že si tě zamilují," usmál se na mě.

"No dobře," opověděla jsem na to.

"Hlavně se tím teď netrap, nebudu tě do ničeho nutit," řekl.

Pak jsme zase jen potichu šli. Vnímala jsem to ticho, jen ptáčci zpívali.

Chtěla jsem s ním být. Opravdu. Ale stejně jsem pořád z takového vztahu měla strach.

A miluju ho vůbec? Myslím že ano, protože jsem tohle ještě nikdy k nikomu necítila.

Stejně je to zvláštní. Prostě někoho potkáte a najednou se tak bezhlavě zamilujete.

Doma

Bylo mi po Váďovi smutno.

Byli jsme spolu v kuse asi čtyři, podotýkám úžasné, dny.

Ale tak pořád máme před sebou ještě celé prázdniny.

Tolik se toho dá stihnout.

Dneska už jsme si nepsali.

Večer jsem nám s mamkou udělala čaj a sedly jsme si spolu do obýváku na sedačku.

"Tak povídej Sofi, jakej byl víkend?" usmála se a usrkla si.

"No..." spustila jsem a než jsem to celé dořekla, uběhla snad celá věčnost.

"No tak to zní jako zajímavý víkend a na Sandru kašli," usmála se.

Cinkul mi mobil.

Stella: Tak co, jak sis užila víkend?:)

"Mami já zavolám Stelle jo?" zvedla jsem se a šla do chodby.

"... no a pak mi normálně řekla ať zapojím pusu!" řekla jsem naštvaně.

"Tak to je ale nechutné," odpověděla na to znechuceně.

"To teda a pak jsem vyběhla ven," řekla jsem.

"A čo Váďa na to povedal?" zeptala se.

Povídala jsem snad celou věčnost, než jsem jí vylíčila své čtyři dny.

Kolem jedenáctý jsem si šla lehnout. Byla jsem úplně mrtvá.

Druhý den

Ráno na mě čekala zpráva od Váďi.

Vadim: Dobrý ráno spáči :P

Já: Hele, byla jsem unavená, potřebovala jsem se vyspat:D

Vadim: No pardón:D měla bys na mě dneska čas? :)

Byla středa a já v pátek večer odjíždim k moři. Co bez něj budu 14 dní dělat? Pomyslela jsem si a bylo mi z té myšlenky smutno.

Já: No jasný :)

Vadim: Co říkáš na výlet na Kladno? Ukážu ti to tady:3

Já: To zní fajn:3

Domluvili jsme se a ve dvě jsem už vystupovala z autobusu a běžela k Váďovi přímo do náručí.

"Ahoj krásko," objal mě a dal mi pusu na čelo.

"Čauky svalouši," zasmála jsem se.

Procházeli jsme se po okolí. Váďa mi ukázal snad všechna místa, kam rád chodí.

Ztratili jsme se v nějakém parku, kde jsme konečně měli chvíli čas, tak jsme se začali líbat.

Stáli jsme tam asi patnáct minut.

Domů jsem přijela kolem deváté. Samozřejmě mě mamka podrobila výslechu.

Ale v dobrém slova smyslu, ráda si s mamkou povídám.

Čtvrtek jsem strávila tím, že jsem šla s mamkou nakupovat. Alespoň jsem se trochu odreagovala a koupila si nový džíny. Ještě jsme spolu zašly na oběd. Dala jsem si samozřejmě pizzu, což mi připomnělo Peťu.

Já: Ahoj:) tak co, jak to vypadá s Barčou?:)

Petr: Už je to lepší, vrátila se a tak nějak jsme si to vyříkali:)

Já: To je dobře:)

Petr: Ty pojedeš vlastně teď k tomu moři co?:O

Já: Zítra večer:)

Petr: Ale to se asi už nerozloučíme:(

Já: Tak se domluvíme hned jak přijedu jo?:)

Petr: Alespoň si bude co říct po tý době:)

Já: Pravda pravda:D

Petr: Tak si to tam užij:)

Já: Děkuju:)

"Kdo ti pořád píše?" postěžovala si mamka.

"Promiň, Peťa, jenom že už se asi nestihneme rozloučit," řekla jsem a položila jsem telefon.

Večer mi psal Váďa.

Vadim: Zítra se přijedu rozloučit:3

Já: Dobře, to jsem ráda:3

Nakonec to ale bude ještě možná dobře, že budu na 14 dní pryč. Všechno si nechám projít hlavou.

Hlavu mám plnou myšlenek.

Myslím že vím, co k němu cítím. Ale prostě nevím, jestli tohle může a bude fungovat. Je takovýhle vztah vůbec pro mě?

Haaa:D omlouvam se za kratší část:( nezabíjejte mě prosím:D ještě si budete muset přetrpět jednu nudnější kapitolu (tuhle a zítřejší) a pak to bude uz lepsi, Slibuju O:) :D mimochodem, rada bych vedela, az jednou dojde na takové ty "ehm" scény, jeslti je chcete preskakovat nebo ne:D ja bych to udelala asi tak, ze je nebudu preskakovat úplně, ale castecne jo:) nechci aby tadyta moje fanfikce byla nejaka perverzni, podle me by to zkazilo ten příběh:) ne ze by bylo spatny, kdyz to nekdo pise, to vubec, ale myslim, ze k ty moji by to nejvic nesedelo:) jen chci vas nazor:) a jeste jednou dekuju moc za veškerou podporu! Komentáře lajky atd!!^^^ vzdycky me to šíleně moc potěší a úplně me to nabije energii na to psat dal:3 a děkuju za 120+ lajků a skoro 900 přečtení:O nikdy jsem si nemyslela, že budu mít třeba 10 lajků a 100 přečtení, ale ta představa, ze mozna jednou dosáhneme 1000 přečtení, to je úžasné:3 jeste jednou vam strasne dekuju!!^^^