Náhoda

Kapitola 27 - Všechno nejlepší

Uběhl další týden. Asi tři dny jsem se neviděla s Petrem, protože jel do Budějic, ale já jsem zůstala doma.

Probudila jsem se celkem brzy na to, že byla sobota. Asi v osm ráno.

Koukla jsem se na mobil.

A jéje. 12.10. [ne není to moje datum narození:D]

Moje narozeniny. A to rovnou osmnácté.

Upřímně mě to docela děsí.

Že už jsem vlastně dospělá.

No asi vás docela zajímá, co mám na osmnáctiny v plánu. A jeslti ne, tak vám to stejně řeknu.

Nic.

Jak jednoduché. Je sice sobota, ale nic jsem si nenaplánovala. Maximálně si dám dort u Přátel nebo Gossip girl.

Vylezla jsem z pokoje a šla si udělat kafe.

"Doufám, že už se chystáš oblíknout, na desátou jedeme do salonu," zašveholila mamka když jsem se došourala do kuchyně.

Tak a moje plány jsou jedoduše řečeno v hajzlu.

"O tom jsi mi, pokud vím, nic neřekla," protočila jsem panenky.

"No to nevadí, za hodinku buď oblečená," usmála se mamka a já radši se svým kafem zmizela opět ve svém pokoji.

Na cestě do salonu

"Mami proč sem vůbec jedeme?" zeptala jsem se pořád trochu otráveně v autě.

"Chci aby ses v tento speciální den cítila krásně drahoušku," usmála se mamka.

V salonu mi upravili vlasy, ale ostříhat jsem si je nenechala. Namalovali mě, ale moc jsem se přemalovat taky nenechala. A upravili mi nehty, které jsem si nechala své pravé, jen mi je nalakovali na bílou barvu.

Domů jsme se vrátili až něco málo po dvanácté.

Vzali jsme to zadem přes zahradu, což mi bylo divné.

"Překvapení!" vykřiklo několik lidí naráz.

Že mi to nebylo hned jasné.

Přišel ke mně taťka s velkým čokoládovým dortem, který se pyšnil 18 ti svíčkami.

Sfoukla jsem je. A co jsem si přála? To je tajné, neříká se to, nebo se to nevyplní.

A abyste byli v obraze, kdo tu všechno je:

Mamka, taťka, babička, děda a mamka si evidentě zjistila i kamarády takže tu byli Tomáš, Marek se Sandrou (ano usmířili jsme se), Teri s Gabčou a jejich vyvolenými, Martin, Kovy a Pavel. A v neposlední řadě tu byl Petr, který si už připravoval mikrofon a bedny.

Nejprve mi všichni popřáli a dali dárky.

"No a my mladí, bez urážky vůči vám madam a pane, pak pojedem někam zapít tyhle krásný osmnáctky," začal vtipkovat Martin.

"No jasně, už jsem zarezervoval svůj oblíbenej klub," usmál se Petr.

Ehh možná vás nezajímá, co jsem dostala, ale i tak vám napíšu alespoň něco.

Od kluků jsem dostala blbosti, od Gabči flanellku z hollistra a od Teri mac rťenku. Od babi a dědy peníze a od našich od každého přivěsky na pandoru a dostala jsem nové boty. A Petr mi dal stříbrný náhrdelník, který mi hned připnul a srdíčkový přívěsek na pandoru.

Chvíli jsme se bavili všichni, pili šampáňo, jedli dort a dělali blbosti.

Pak si Petr vzal mikrofon, že nám něco zazpívá.

"Girl, you're the one
I want to want me
And if you want me
girl, you got me
There's nothing I know I wouldn't do, I wouldn't do
Just to get up next you..."

Celou dobu se díval na mě a já se na něj musela usmívat.

"Sofi, měla bys asi jít k vrátkům, přišla ti další návštěva," přišla ke mně mamka a zašeptala mi do ucha.

Pomalu jsem odešla. Petr mě celou dobu sledoval.

Vyšla jsem před vrátka. Na příjezdové cestě někdo stál. Sice zády ke mně, ale poznala bych ho kdekoli i zezadu.

Vadim.

Až teď mi došlo, že jsem mu vlastně neodpověděla sakra.

Došla jsem až k němu a on se otočil.

Pár sekund bylo hrobové ticho, koukali jsme na sebe, jen z dálky se ozýval Petrův zpěv.

"Všechno nejlepší," podal mi malou krabičku.

Otevřela jsem ji a byl v ní drobný stříbrný náramek se srdíčkem.

"Váďo to nejde," podívala jsem se na něj.

"Jde Sofi," vzal náramek a zapnul mi ho na opačnou ruku, než jsem měla pandoru.

Objala jsem ho. Dlouze. Stáli jsme tam snad celou věčnost.

"Chceš jít dál?" oddálila jsem se konečně a usmála jsem se.

"Radši ne," nahodil Váďa falešný úsměv. Poznala jsem kolik bolesti se za ním skrývalo.

Přiblížila jsem se k němu. Dala mu ruce kolem krku.

Co to sakra děláš Sofie?! Řvalo na mě podvědomí, ale já se rozhodla ho nevnímat.

Naklonili jsme se k sobě a naše rty se setkaly. Stáli jsme tam takhle hrozně dlouho.

Konečně jsme se od sebe oddálili. Váďa mě pustil.

Po tváři mu tekla slza, kdežto mně už se spouštěly proudy z obou očí.

"Já," popotáhl.

Dívala jsem se na něj.

Ještě naposledy se ke mně přiblížil, jednou rukou mi zajel do vlasů a dal mi poslední krátký polibek.

Pak udělal dva kroky vzad.

"Sbohem Sofie," řekl s bolestí v očích.

"Navždy budeš v mém srdci," zašeptala jsem sotva slyšitelně, ale byla jsem si jistá, že on to slyšel.

Váďa se otočil a odešel.

Stála jsem tam jako přikovaná. Slzy mi tekly po tvářích a studený vítr způsoboval na mé kůži husinu.

Váďa bude sice navždy z části v mém srdci. Ale Petra prostě miluju a Petr je ten, se kterým chci, alespoň teď určitě, opravdu být.

Rychle jsem vběhla do domu, upravila jsem si makeup a vzala si na sebe mikinu.

Nahodila jsem úsměv a může se zpátky na zahradu.

Tákže tady to máme^^ upřímně mi u psaní málem slza ukápla:((( co na to říkáte vy? Me milované čtenářky?<3 novy dil bude snad brzy! A opět moc dekuju obvzlast za vsechny komentáře ale i lajky a reads!!<3