Hlas se mu zasekl, když mě viděl. Mně se zvyšoval tep a cítila jsem horko. Krev se mi doslova vařila.
Nebyla jsem vůbec schopná se ani pohnout. Ani slova jsem nebyla schopná.
Tak jsme tam stáli. Ticho se mi doslova prořezávalo hlavou. Cítila jsem každičký kousek toho ticha, jak mi dává ránu. Jako kdyby vám někdo podkopl kolena a vy jste se začali řítit k zemi. Pomalu ale jistě.
Petr vykročil jeden pomalý krok směrem ke mně. Asi už to ticho nedokázal dál snášet. Já jsem ale o krok ustoupila. Nedokázala bych se dotknout sama sebe, jak zle mi bylo. Natožpak abych to dovolila jemu. Tenhle pocit mi doslova řezal žíly. Nedalo se to snést.
Rychle jsem kolem něj prošla a několika dlouhými, úhybnými kroky jsem se dostala z pokoje ven. Neměla jsem kam uniknout.
Vadim? Toho bych teď radši ani neviděla. A Petr? Tomu se zase nedokážu ani podívat do očí.
Musela jsem vypadat naprosto hrozně.
Procházela jsem se ranními rušnými ulicemi LA. Kolem druhé odpoledne jsem ale dostala šílený nápad.
Vrátila jsem se zpátky na náš pokoj, kde naštěstí nikdo nebyl. Rychle, doslova jako o závod, jsem si sbalila. Petrovi jsem nechala krátký vzkaz, protože jsem uznala, že by si to zasloužil. "Potřebuju si na chvíli odpočinout, snad to tu beze mě zvládnete"
A s tímto jsem se vydala na letiště. Směr? Praha. Potřebuju si od toho dát pauzu.
Omlouvam se za tak kratičký part, ale alepson nejaky jsem vam chtela ve svém velice omezeném case napsat. Snad se vam libil a snad brzy napisu dalsi part, protoze uz ho mam v hlave promyšlený. Zatim xoxo
ČTEŠ
Náhoda
FanficTento příběh je o 17 ti leté Sofii. Její nejlepší kamarád je Petr Lexa, ale jinak youtube nijak nesleduje. Co se ale stane když jí vezme s sebou na druhý ročník utuberingu? - Přidávat budu jak často to půjde, ale budu se snažit alepsoň jednou týdně...
