Moc mladí - Larry Stylinson CZ

8

Louiho pohled

Harryho poslední zpráva mě dost rozhodila a rozbrečela mě. Nikdy na mě nebyl nijak ošklivý, vždy ne moc hodný, což se mi moc zamlouvalo.

Jaksi si myslím, že mám Harry nepřirozeně moc rád. Asi bych chtěl být na Anetiném místě.

Už jsem opravdu musel vyjít z pokoje a vzhledem k tomu, že jsem spal opravdu dlouho, tak jsem měl dost síly a rozhodl jsem se, že se otci dnes postavím, pokud bude mít nějaké hloupé připomínky.

Vyšel jsem ven z pokoje a šel jsem rovnou do koupelny, odkud jsem šel potom do kuchyně.

Otec tam seděl u stolu a jedl svou nejspíše snídani.

„Co děláš v té ledničce?" zeptal se otec.

„Hledám, čeho se najím," odpověděl jsem mu.

„A byl si to snad koupit ty?" zeptal se.

„Ne, ale myslel jsem, že se doma ještě můžu najíst," řek jsem dost ostrým tónem hlasu.

„Nekoupil sis to, neni to tvoje. A mluv se mnou jako s tvým otcem, nebuď drzej," řekl.

„Mluvím s tebou tak, jak si to zasloužíš. Už ani nejsi můj otec," řekl jsem a chtěl jsem co nejrychleji utéct, protože už jsem viděl jeho obličej, který říkal to, ať okamžitě uteču, jinak skončím špatně.

Chytl mě za tričko a já už jsem stiskával oči k tobě, abych byl připravený na úder.

Dostal jsem pěstí do obličeje a ještě si do mě kopnul. Nějak jsem se mu potom vyvlékl a běžel jsem co nejrychleji ke vchodovým dveřím, protože ty byly nejblíže.

Vyběhl jsem ven, ale neměl jsem, kam jít. Po Harryho včerejší zprávě nechci jít k němu a ještě bude nejspíše u Anity. Šel jsem na naší zahradu, ale tak nějak, aby mě otec neviděl.

Počkám tady do večera a potom půjdu domů, nebo se pokusím vyšplhat oknem, které jsem si nechal otevřené. Teď můžu jen děkovat za svůj zvyk, že si každé ráno otevírám okno. Nevím, co bych jinak dělal celý den venku.

První pokus šplhání se mi moc nepovedl, spadl jsem a neskutečně mě začal bolet kotník. Sotva jsem na něj došlápnul, ale nakonec se mi povedlo se dostat do svého pokoje, kde jsem zase trávil zbytek dne, bez jídla. 

Ráno jsem se probudil, co nejrychleji jsem se připravil do školy s tím, že otec naštěstí ještě spal, ale nemohl jsem si zakrýt modřinu na své tváři.

Vzal jsem svůj batoh a vydal jsem se do školy. Celkem jsem pajdal, protože moje noha bolela jakmile jsem na ni šlápnul. Nečekal jsem na Harryho, můžu teď asi jen doufat, že mi s tou jeho Anitou nesedne do naší lavice, abych si nemusel sednout k někomu cizímu.

Byl jsem ve třídě naštěstí první, tak jsem si sedl na svoje místo a vyčkával jsem na Harryho.

Přišel do třídy s Anitou za ruku, ale naštěstí si ona sama sedla na její místo.

„Ahoj, Lou, co se ti to sakra stalo?" zeptal se Harry zamračeně a přelej po mé tváři rukou.

„To je jedno," řekl jsem rychle.

„Kurva Louisi, mluv se mnou normálně, už přes zprávy si mi nic neřekl, tak alespoň teď bys mi mohl říct co se děje, když máš na tváři modřinu, kterou sis rozhodně neudělal sám," řekl mi dost ostrým hlasem.

„Otec se vrátil," zašeptal jsem a otočil jsem hlavu k oknu, aby mi Harry neviděl do obličeje.

„Ou- um- t-to ti udělal on?" zeptal se a znovu po mé tváři přelej rukou.

„Jo, ale asi jsem si to zasloužil," odpověděl jsem mu.

„Cos udělal, že si myslíš, že sis to zasloužil?" zeptal se.

„Byl jsem na něj drzý, asi," řekl jsem, ale už jsem začínal brečet.

„No-, myslím, že bys mohl jít ke mně. Promiň, že jsem ti nezvedal ten telefon. Nechci, abys trávil čas u tvého otce," řekl Harry.

„To je v pohodě, zvládnu to," odmítal jsem.

„Louisi, přestaň tady na něco hrát, prostě budeš u mě a nebudu se s tebou hádat. Dotáhnu tě k sobě násilím a klidně tě tam zamknu," řekl mi a já už mu na to nic neřekl.

Snažil jsem se celý den přežívat ve třídě, ale potom přišel čas na to, abych šel do jiné třídy.

Zvedl jsem se ze židle a svou kulhavou a bolestivou chůzí jsem se vydal do jiné třídy.

„A co máš s kotníkem mi řekneš rovnou?" zeptal se Harry, když ke mně přišel.

„Utekl jsem z domu a musel jsem se dostat do domu jedině svým oknem," vysvětlil jsem hned a snažil jsem se jít dál.

„Dej mi prosimtě ten batoh a chytni se mě," řekl mi a já už jsem ho nechtěl dál štvát, tak jsem udělal to, co mi řekl.

Přiběhla k nám ta jeho Anita.

„Zlato? Půjdeš se mnou za klukama ven?" zeptala se Harryho a on se na chvilku pozastavil.

„Pomůžu tady Louisovi a potom uvidim, nijak ale asi nečekejte," řekl a dále šel se mnou do třídy.

Očividně není šťastná, že jde Harry se mnou, takže se nejspíše urazila a odešla pryč.

-
-
-
-
-
-
-
-
Dnes jsem měla narozeniny a asi můžu být ráda, že jsem rodině stála za to, aby se večer sešli u mě v pokoji a popřáli mi. Narozdíl od mého bratra jsem doslova nedostala nic, ale to díky patří mým kamarádkám, které mi něco daly.

Snad jste si užili dnešní den. :)