Moc mladí - Larry Stylinson CZ

12

Měl jsem v plánu se jít podívat domů, zda tam stále je můj otec a pokud by tam nebyl, asi bych se vrátil zpět.

Harry chtěl jít se mnou, tak jsem mu to samozřejmě nezakazoval, byl jsem docela rád.

Nasedli jsme tedy do auta a vyjeli jsme k mému domu. 

Zastavili jsme a já jsem potichu vešel do domu s Harrym za zády, což mě lehce uklidňovalo. 

Věděl jsem, že je něco špatně, když jsem na chodbě viděl spoustu krabic.

Uviděl jsem mamku, jak seděla na židli a dělala něco na telefonu.

„Mami?" zeptal jsem se.

„Lou, zlato... nemůžeme tady nadále zůstat, jedeme pryč, tady už nezůstaneme. Stěhujeme se o dost velkou dálku pryč, aby nás to monstrum už nenašlo. Je mi líto, že tady budeš muset vše nechat, ale nic jiného neuděláme. Zítra ve čtyři odjíždíme," řekla mi.

„C-cože?" řekl jsem a udělal jsem krok dozadu, abych se mohl natisknout na Harryho hruď.

„Je mi to opravdu líto, ale nejde, aby tady kdokoliv z nás zůstal, Lou. Zítra ve čtyři tady prosím buď, všechno v pokoji ti sbalím," usmála se na mě smutně. 

Slzy mi vytékaly z očí a chtěl jsem okamžitě zpět k Harrymu, kde se zahrabu do peřiny v jeho obětí a jen brečet.

Dojeli jsme tedy do Harryho domu.

„Lou, co teď chceš dělat? Je mi to vše líto," řekl Harry a obejmul mě.

„Chci s tebou jen ležet v obětí a nikdy tě nepustit," vzlykal jsem.

„Cokoliv jen chceš," políbil mě do vlasů a položil se se mnou do postele.

„Harry, j-já ti to musím říct. Z-záleží mi na tobě více, než na čemkoliv a komukoliv, j-já tě asi miluju, o-opravu," vykoktal jsem ze sebe míchaně se vzlyky.

„Lou... mám tě neskutečně rád, opravdu strašně moc, nejspíše tě taky miluji, ale jsi si jistý, že to chceme řešit teď, když zítra máš zmizet?" zeptal se a podíval se na mě.

„J-já nikam nechci," řekl jsem a brečel mu do hrudi.

„Já to chápu, ale nic s tím neuděláme, zlato," políbil mě na tvář.

Jen jsme tedy leželi v Harryho posteli a já jsem mu brečel do hrudi. Přišlo mi, že jsem brečel více a více, přičemž mě Harry hladil a dával mi pusinky tam, kam dostáhl.

Z toho všeho breku jsem usnul.

---

„Lou-lou, už je docela pozdě, dneska do školy samozřejmě nepůjdeme, ale chtěl bych si s tebou ještě užít nějaké chvilky, než odjedeš," políbil mě Harry na tvář.

„Pojď si lehnout vedle mě, prosím," řekl jsem a Harry tak hned udělal. 

Přitáhl si mě do objetí, ale tentokrát jsem měl hlavu v úrovni té jeho. Podívali jsme se zároveň na rty toho druhého, mezi tím co jsme se k sobě už přibližovali.

Naše rty se setkaly a spojily se tak do nádherného polibku, který jsem si ještě nějakou chvilku mohl užívat. Ano, tohle bylo to, po čem jsem toužil a co jsem potřeboval. Jen je strašné, že to teď všechno skončí.

Celé ráno jsme se mazlili, líbali a já jsem si párkrát zase i pobrečel.

V půl čtvrté jsme už pomalu vycházeli z Harryho domu a Harry mi řekl, že mě k nám odveze autem.

Před mým domem jsme společně vystoupili a já se zase hned vrhl do jeho obětí. 

„Lou, musíme jet," řekla mamka za námi.

„Harry, já nechci," řekl jsem a stále mu dál brečel do hrudě. 

„Lásko, taky nechci, abys odjel, ale už nic nejde udělat. Nikdy na tebe nezapomenu. Myslím si, že mi už nikdy nebude s nikým tak moc dobře, jako s tebou. Miluju tě neskutečně moc," zvedl mi hlavu, aby mě mohl ještě pořádně políbit.

Ještě nějakou dobu jsme jen stáli a líbali se, přičemž se to asi lehce mísilo s mými slzami.

Ignorovali jsme mamku, která se na to celé asi koukala, ale já jsem jen chtěl alespoň ještě chvilku být s ním.

„Lou, už opravdu pojď," řekla mamka.

„Tak ahoj, Harry, miluji tě," řekl jsem a on mě ještě pohladil a políbil mě do vlasů.

„Ahoj, zlato. Měj se hezky, taky tě miluji," smutně se usmál.

S berekem jsem nasedl do auta, berle jsem si položil vedle sebe a sledoval jsem Harryho, jak taky brečí.

Naposledy jsem mu zamával a už jsem jen vzlykal do auta, kde měla mamka na obličeji zklamaný výraz.