Vampýří chráněnka: Začátek

14.

Christian

Věděl jsem, že se to jednou musí dozvědět. Jednoho, byť ne krásného dne, musí zjistit pravdu. Ale já nebyl schopen toho, jí to říct. Já, Christian Haal, se raději chovám jako sadistický idiot, abych ji zastrašil, místo toho, abych jí řekl pravdu. Raději po ní šlapu, dupu, ukazuju jí svoji zničenou duši.

Lámu ji. Držím ji v zajetí. Děsím ji. A co hůř, mě se to líbí. Vidět ji zničenou.

Stál jsem sám, jako obvykle, v knihovně a prostě pozoroval čistou bílou zeď. Nekoukal jsem z okna, protože počasí bylo pochmurné, stejně jako moje nálada. Nečetl jsem, protože moje myšlenky toho nebyly schopné.

„Christiane." Otec. Co ten tu dělá?

„Christiane. Jednou jí to musíš říct. Ano, vrátili jsme se dřív. Lov dnes nebyl ničím výjimečný. Ale přivezli jsme ti trochu krve, když už si s námi nechtěl jet," řekl a položil mi ruku na rameno. Já ji ale dalším prudkým otočením shodil.

Vidět v otcových očích starost a něhu, takovou, jakou míval k mé matce, ve mně vzbudilo ještě větší odpor. Nedokázal, prostě jsem nezvládal, být a cítit soucit, od její smrti.

„Nechci. Ani tvůj soucit, ani jí něco říkat a už vůbec nestojím o tvou zatracenou krev!" prskl jsem po něm rozhořčeně a dal se k odchodu. Nezastavil mě. Jakoby toho ještě vůbec byl schopen. Odfrkl jsem si. Pravda totiž byla jiná.. Já jí to chtěl říct. Jen jsem nevěděl jak. 

Znovu jsem se myšlenkami vrátil ke svému otci. Byl jiný než já. Byl takový, jaký já nikdy nechtěl být a přesto si tak připadám. Byl slabý. Ano, možná stárnul. A to víc, než by si on sám byl ochoten připustit - matčina smrt ho natolik zničila, i zestárla, jako nikoho jiného. Ale on si nemůže dovolit být slabý. Je přeci hrabě! Vládne všem upírům v celém Walesu!

Rozzuřený pomalu až doběla jsem vyběhl do haly a vrazil do Louisy. Ach bože. Ta mi tu chyběla. Skoro až znechuceně jsem ji odstrčil a šel dál. Ona jakoby si snad mých záměrů nevšimla, se mnou srovnala krok a dál se po mně natahovala.

„Christiane!" zvolala snažíc se mě políbit. Já ji místo jen nastavil tvář. Byla štětka. Jen obyčejná štětka, se kterou jsem se zahazoval čistě pro vlastní potěšení a zábavu. Protože ta, kterou bych opravdu chtěl, mě nenávidí. Možná i miluje, ale já jí natolik ublížil – aniž bych sám věděl proč -, že už jsem neměl žádnou naději.

„Co tady děláš?" zavrčel jsem na ní. Má unavená a naštvaná tvář by odradila snad každého, ale ona se dál usmívala. Sáhla mi na rameno a nohu omotala kolem té mojí.

„Ale no tak, zlato. Ty na mě snad nemáš chuť?" zavrkala a přivřela oči. Já stál, zkamenělý a opařený její drzostí. Prudce jsem ji odstrčil ke zdi a vydal se pryč. Beze slova.

„Christiane!" vykřikla ublíženě. Ona má city? Odfrkl jsem si. Jen to hraje. A jestli si myslí, že by z tohohle mohlo být kdy něco víc, tak by si měla opravdu pročistit oči. Copak nevidí, že mě nezajímá? Samozřejmě, že ne. Je slepá touhou po penězích, kterých by se jí dostalo, kdyby si mě vzala.

„Louiso," odmlčel jsem se. Zvedl jsem k ní zrak a málem se snad uchechtl nad tou očekávanou radostí v její tváři. Jako malé dítě na Vánoce. Pak jsem se ale zamračil a pokračoval. „Už tě víckrát nechci vidět a vyřiď i ostatním... přítelkyním, že je konec. Konec, rozumíš? Už tohle nechci dělat. Nikdy. A teď, jestli dovolíš..." řekl jsem ledovým hlasem a pokynul jí. Pak jsem otevřel dveře a čekal. Díval jsem se na ni, pyšný sám na sebe, že jsem s tímto skoncoval. Pozdě, ale přeci.

Když odešla, nezvedla ke mně zrak, ale já viděl do její tváře. Sice nasadila ublížený výraz, ale líto jí to nebylo. Však ona si najde někoho jiného, kdo jí bude obšťastňovat. Je přeci štětka.

Po tomhle incidentu mi nálada klesla ještě o stupeň níže. Zabouchl jsem dveře a opřel se o ně svým čelem. Sice si já v podstatě nmám na co stěžovat, ale... Proč je ten svět tak nespravedlivý? 

Ozvaly se za mnou kroky. Lehké, lidské kroky. Růženka. I ona mě přišla potrápit? Rozrýt ještě víc to, co ze mě zbylo? 

„Christiane..." zašeptala. Neotočil jsem se. Třeba odejde, napadlo mě, když ji budu ignorovat. Tuhle myšlenku jsem však vzápětí zavrhl. To by to totiž nesměla být ona.

„Jsi v pořádku?" Ne. Nejsem. Ale copak to ještě dneska někoho opravdu zajímá? Opatrně jsem se k ní otočil, nasadil si na tvář nečitelnou masku a odvětil: „Je tu nějaký důvod, proč bych neměl být?" 

„Ne, já jen myslela, že... Nevadí. Pustíš mě, prosím?" Neprve jsem nechápal, ale když pokynula rukou ke dveřím, tak mi její úmysl došel. Nechal jsem ji projít a zavřel za ní. Byla tak křehká. Nevinná. Ona přeci nemohla za to, že... Za to, co se stalo. Zavrtěl jsem hlavou a otočil se.

Pak jsem pomalu vyšel schody, tak nenápadný a neviditelný, jaký jsem jen mohl být a zmizel ve svém pokoji – s úmyslem nevylézt příštích několik hodin.

***

Buch. Buch. Buch.

Otevřel jsem oči a odsunul svoje dosavadní myšlenky stranou.

„Christiane!" ozvalo se. Ona se opovažuje tlouct na moje dveře? Ona se opovažuje na mě křičet? 

Sluch jsem měl ztlumený, takže mi nebylo úplně jasné, jestli se něco neděje. Ale koneckonců, kdyby šlo něco důležitého, neposlali by ji.

Líně jsem se zvedl a nereagoval na další bušení. Došel jsem ke dveřím a rázně je otevřel. Bylo vidno, že jsem ji překvapil, protože se zarazila s rukou ve vzduchu. Na malý moment překvapila i mě, svým zvláštním, soucitným pohledem. Vzpomenul jsem si na svoje rozhodnutí, přestat ji vinit a nenávidět a zatvářil se mírněji. Pořád jsem ale nevypadal zrovna potěšeně. 

Proto, když se na mě znovu podívala a promluvila, její hlas zněl naléhavě. A to co řekla, mi vzalo dech.

„Christiane. Christiane, poslouchej mě. Myslím, že... že tvůj otec umírá!"