Vampýří chráněnka: Začátek

38.

Jeanine

Všechny pocity, počínaje strachem a konče ospalostí, ze mě rázem vyprchaly a zůstala jen nervozita hluboce propletená s nedočkavostí. Málem jsem až nadskakovala na židli. Konečně se dozvím to, proč mě královna nechala zavolat do Londýna. Konečně.

Jenže královna se ještě chystala něco říct. Zatím jsme se zdaleka nikam nechystali. A chtěla jsem vůbec někam jít? Co když to budou opravdu děsivé zprávy? Co pak? Nechtěla jsem, aby královna viděla, jak vyděšená ve skutečnosti jsem a neopovážila jsem si ani povzdechnout, v obavách, že by tu pravdu nakonec mohla i odložit. To by mě zlomilo.

„Vím, že už to musí vypadat, jako bych to prodlužovala, ale ještě vám musím říct jednu informaci. Před měsícem proběhlo několik demonstrací, tady před palácem, ale i různě po Londýně. Tisíce lidí skandovaly, pár z nich bylo ušlapáno, čirá hrůza..." vysvětlovala královna křehkým hlasem.

„Proč demonstrovali? Co je k tomu vedlo?" zajímal se Christian a po pravdě řečeno, i mě to udivilo. Jaký mohli mít ti lidé důvod? Nakrčila jsem obočí a čekala, až královna promluví.

„Chtějí mě svrhnout. Zbavit vlády," zašeptala zhrzeně královna. Vytřeštila jsem oči dokořán a hrůzou mi padla čelist. To ti lidé nemyslí, proboha? Vždyť královna je... ona je... Neměla jsem slov, ale ani myšlenek. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem tomu uvěřit.

„Ano, Jeanine," odpověděla mi královna na nevyřčenou otázku, „myslím to vážně. Skutečně se mě teď chce většina lidí v Anglii zbavit. Ale není to z jejich vlastního popudu; rebelové je ovládli. Anglie je teď minimálně z poloviny plná lidí, které neuvažují racionálně. Jsou jako loutky. Díky bohu nechali rebelové zbytek království na pokoji a zabývají se jen Anglií," dodala potichu a podívala se na mě. V jejích očích nebyl smutek, ale odevzdanost. Zcela se poddala té kruté pravdě, která ji ničila, kousek po kousku. Nejprve duše, pak srdce a nakonec se vzdá úplně.

„Nesmíte to vzdávat, královno. Jestli to vzdáte vy, tak nevydrží už nikdo. To přeci nechcete, nebo ne?" řekla jsem, možná až příliš tvrdě, a stále se jí dívala do očí. Královna svěsila rameno a pohled sklopila dolů.

„Ale co mám dělat jiného, děvče? Mám snad na výběr?" prohlásila odevzdaně a já s ní na malý moment soucítila. Muselo to být těžké, ztrácet svoji vlast a to zrovna takhle. Ale pak jsem se vzchopila, zvedla se a opřela se o desku stolu. Někdo by měl královně říct pravdu.

„Tak bojujte!" vykřikla jsem hlasem plným bolesti. „Bojujte za svoji zemi, královno, nenechte si ji vzít. Ti lidé tam venku - to jsou jen loutky! Sama jste to předchvílí řekla. A vůbec, vy jste to nejlepší, co mohlo tuhle zemi potkat. Nesmíte to vzdát, královno. Nesmíte," zašeptala jsem a znovu si sedla. Čekala jsem, že po mě královna vyjede za moji drzost, ale k mému překvapení se narovnala a podívala se mi zpříma do očí. Tvrdost jejího pohledu mě na chvíli zaskočila. V jejích zorničkách se zračilo takové odhodlání jako ještě nikdy. A já na ní byla, byť jen na moment, hrdá. Protože v takovéhle situaci by ne každý dal na radu malé holky. Ona dala.

„Máš pravdu, Jeanine. Budu bojovat, a když padnu, tak padnu za svoji zem. Děkuji ti, Jeanine, že jsi mi otevřela oči," pousmála se královna a stoupla si. Pak její tvář znovu nabrala na vážnosti.

„Jeanine, teď mluvím hlavně k tobě. To, co na tebe dole čeká, tě šokuje. Možná zničí, možná ne. Každopádně... když byly před měsícem ty demonstrace, zajali jsme pár lidí. Chtěli jsme je vyzpovídat, jenže všichni měli prázdné pohledy, podle čehož moji strážní poznali, že jsou pod vlivem našeptávání. Pustili jsme je. Až na jednoho," řekla královna a já ji se zájmem sledovala.