Vampýří chráněnka: Začátek

10.

Jeanine

Ticho. Ticho, jako na pěšině, až na naše tiché a zoufalé povzdechy.

Prohlížela jsem si jeho pootevřené rty a čekala, co se stane. Jeho rozcuchané vlasy, zpola holá hruď, hýbajíc se s každým dalším nádechem, mne vábily. Lákaly mne, abych sešla z cesty. Abych se poddala tomu, co se mezi náma dvěma událo, byť se to stačilo vtěsnat jen do pouhých dvou dní.

Ale mohla jsem?

Z úst mi vyšel mírný povzdech. Sledujíc jej dál jsem přemýšlela, co udělat. On zřejmě nebyl schopen ani toho, natož aby se pohnul. Ať už by uhnul nebo se přiblížil – a já nevěděla, co chci víc. Nechával vše na mě, přičemž já už víc nezvládala.

‚Tak můžu nebo ne?‘ ptala jsem se svého nitra.

Mlčelo.

Jemným, skoro nespatřitelným pohybem, jsem se dotkla prstem jeho hrudě. Pohladila jsem jej a sledovala, jak se mírně otřásl. Vtom se něco ve mně pohnulo a já ucukla, jako bych se spálila.

Poslední pohled a myšlenka, než jsem odvrátila hlavu.

„Já nemůžu,“ šeptala jsem, směrem od něj. „Já nemůžu!“ řekla jsem znovu, hlasitěji, ba dokonce skoro křikem a odstrčila ho od sebe. Zírali jsme na sebe, jeden na druhého s planoucí vášní v očích, která válčila s nenávistí. Byl to nelehký souboj.

Já, opřená o dveře, ruce kolem těla bojovně sevřené v pěsti a naproti tomu on, dva metry ode mě, ve tváři bolest. Co jsem to udělala?

„Proč?“ zašeptal zrazeným tónem. Nebyl to tentýž chlapec, který mě ještě před chvílí urážel a nenáviděl. Byl to zraněný hoch, s citlivou duší vampýra, která právě utržila ránu. Ale jestli byla zasloužená, to nevěděl ani jeden z nás, ani já, ani on.

Nikdo…

Moje nitro kvílelo žalem a stejně tak jeho, hádala jsem. Tak proč jsem ho odstrčila? Nerozhodla jsem přeci před chvílí, že to co se mezi náma děje, je láska?

Hluboko uvnitř mě byly schované odpovědi na všechny moje otázky. Ale já byla příliš unavená životem na to, abych je šla hledat.

„Nevím,“ odpověděla jsem konečně, ponurým a skoro až děsivě mrtvolným hlasem. Oči jsem klopila k podlaze; příliš zbabělá na to, se na něj podívat. On se nebál a dál mě propaloval zmučeným pohledem.

„Tak až to zjistíš, nemusíš se obtěžovat mi to říkat.“ Otočil se a než jsem se stačila byť jen nadechnout, prosvištěl kolem mě, práskl dveřmi a byl… pryč.

Hrudí mi po nekonečně dlouhé době prošel vzduch, ale nepřinesl mi vůbec žádnou úlevu. Cítila jsem bolest, zradu a smutek. Tak proč jsem udělala, to co jsem udělala?

Je vampýr. Chová se arogantně. A já, přesto, se do něj během krátké doby – možná až příliš krátké doby – zamilovala. Jedna má polovina to schvaluje, druhá tomu přihlíží s povýšeným odporem. A přesně ta část ve mně dnes zvítězila.

A já věděla, že to ona část dnes zabila v Christianovi ten zbylý, a sice velmi malý kousek, člověka.

§§§

Hodnou chvíli nato, když jsem ještě pořád stála opřená o dveře, se ozvalo zaťukání. Srdce se mi mohlo splašit strachy, že by to mohl být Christian, no když se ozval jemný hlas, došlo mi, že je to Cal. V té chvíli jsem ucítila kratičké bodnutí zklamání, nad tím, že to není Christian.

„Můžu dál?“ Přikývla jsem, než mi došlo, že to nemůže vidět.

„Klidně,“ hlesla jsem, stále ztracená ve svých myšlenkách. Zpoza dveří vykoukla Calova černovlasá hlava a já až tehdy konečně přestala propalovat pohledem své bosé nohy. Dívala jsem se na jeho zranitelnou a mladou tvář a kousla se do rtu.

Proč je to všechno tak složité?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně, jakoby věděl, že v pořádku opravdu nejsem. Kývla jsem, neschopna mu lhát do očí a přestala se opírat o dveře.

Cal mírně potřásl hlavou, tušíc, že mu neříkám pravdu, ale více se v tom nepiplal. Pak dodal:

„Ještě jsi neviděla naše stáje,“ pousmál se. V jeho pohledu hrály mírné usměvavé ohníčky. Za krátkou chvíli mě tím nakazil a já už nedokázala dál smutnit.

Ne pro teď.

„Máš pravdu. A mimochodem, nevíš, kolik je hodin?“ položila jsem mu otázku, která mi hlodala v hlavě nějakou dobu – jen se zatím nedostala ke slovu. Můj hlas zněl divně, moc křehce a slabě, ale ovládla jsem se a nechala to být.

On se otočil a rozešel se pryč, nečekajíc na mě. Jen přes rameno křikl:

„Čtvrt na tři. A mimochodem, já mám vždycky pravdu!“

Pousmála jsem se a vydala se pomalým krokem za ním.