Vampýří chráněnka: Začátek

17.

Jeanine

Pohřeb se konal prakticky den poté, rychle, v soukromí, jakoby každý chtěl ihned zapomenout. Ale k čemu to je, zapomínání? Má vlastní mysl v tom slově neviděla nijaký význam. A přece tu bylo něco, co se ve mně hnulo, jako když kapka deště dopadne na hladinu jezera, jakmile jsem zaslechla slovo zapomenout. Jako, kdyby hluboko uvnitř mě bylo něco, co jsem zapomněla. Něco důležitého.

Vítr mi česal vlasy jemnými, klidnými pohyby, směrem od obličeje. Černé šaty mi ulpívaly na tělo a i přestože byl teprve začátek podzimu, na nebi nebyla ani troška známky po slunci. I počasí truchlilo.

Neplakala jsem. Pohřeb byl oproti samotnému loučení zhola nic. Byla to jen kulisa samotného smutku, který si už včera odnesl kus mě. Kus nás všech.

„Růženko." Zvedla jsem hlavu. Kdy přesně mi přestalo vadit, že mi tak říká?

„Růženko, pojď. Už je po všem." Teprve až Christianův hlas, mě probudil a já si všimla, že pohřeb už je opravdu za námi. Opatrně jsem vykročila připadajíc si jako postižený, kterému amputovali nohu. Tak moc to bolelo. A to jsem ho ani neznala.

Stále tak přesvědčená, že jsi hraběte neznala.

Ale vždyť to je pravda!

Myslíš? Vždyť ti ještě Christian neřekl, co ti má říct.

Podvědomí se mnou bojovalo. Snažilo se mi naznačit pravdu, které jsem já nebyla schopna dosáhnout. Nebo snad nechtěla? Občas bylo lepší žít v nevědomí.

Pomalu jsme kráčeli přes trávník k panství, když mě Christian vzal za ruku a zastavil. Cal a Eve šli dál, aniž by si všimnuli, že my stojíme. Po chvíli mi došlo, že o tom možná věděli. Na chvíli se ve mně zvednula vlna hněvu. Všichni vědí něco, co já ne.

„Potřebuju si s tebou promluvit."

„Teď, Christiane? Opravdu nevíš o vhodnější chvíli?" Krutě jsem se ušklíbla. On ale jen zavřel oči a vydechl.

„Ano, Růženko, teď. Slíbil jsem to otci. A je lepší, aby ses srovnala se vším najednou, nemyslíš?"

„Jak to myslíš, srovnala?" zeptala jsem se a nebála se dát najevo svoji zmatenost. Christian mě vzal za ruce, zadíval se mi do očí a promluvil.

„Jeanine, když ses probudila z kómatu... Neřekl jsem ti tak úplně pravdu." Vytrhla jsem se mu. Srdce mi bušilo v hrudi jako splašené.

„Neřekl pravdu? O-o čem?" vykřikla jsem, ale vítr ubíral mým slovům na síle. Sledovala jsem Christiana, který vypadal zdrceněji, než kdy dřív. Pohledem jsem uhnula k sídlu, které vypadalo tak zničeně a opuštěně, jako ještě nikdy dřív.

„Nechceš se na to posadit?" dodal ještě a mě bylo jasné, že to chce co nejvíc oddálit. Zavrtěla jsem hlavou, připravená na vše. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Dobrá. Před rokem, když jsem tě vytrhl z tvého lidského života, abych tě zachránil... Ano, opravdu jsi ztratila hodně krve a skutečně jsi byla nějakou dobu v kómatu. Ale nebyla jsi mimo celý rok," odmlčel se. Mě mezitím začala pomalu docházet pravda. Zavřela jsem oči, které zničehonic byly znovu schopné plakat. A taky, že mi vzápětí z oka vyklouzla slza.

Christian pokračoval. „Vzbudila ses prakticky po pár dnech. My tě zasvětili do našeho, vampýřího světa, tak jako teď. Nevím jak, ale časem, po pár měsících, sis na nás zvykla. Stala ses něco jako částí naší rodiny, byť jako člověk. My dva... My dva jsme se do sebe zamilovávali čím dál víc. Jen můj otec tě pořád nenáviděl, dokonce si tě odmítal představit jako hraběnku a moji manželku." Takže tohle měla znamenat slova, která mi včera hrabě řekl. Myslí se mi prohnalo porozumění, které následoval smutek.