Vampýří chráněnka: Začátek

21.

Trošku kratší kapitola než obvykle, ale dostala jsem se k psaní až teď, ve jednu ráno a rovnou jsem kapitolu publikovala. Takže, snad to na té kapitole nepůjde vidět :D.

Je taky temnější. Christianovy myšlenky nejsou žádná sláva, co? :D

Příjemné čtení,

*A.99*

***

Christian

Stál jsem na balkóně u svého pokoje a nechával vítr, aby mi rozfoukával rozepnutou košili do stran. Zima mi nebyla a ani být nemohla; už jste někdy zažili, aby kusu šutru byla zima?

Nebyl jsem člověk a ona přesto uvažovala o tom, že mě má ráda. I za ty necelé dva roky to pro mě byl sakra šok. Dokonce, i kdybych byl člověk, tak to, co jsem provedl... Divil jsem se, že ještě nevzala nohy na ramena. Ale byl jsem rád. I po tom, co se za posledních pár dní událo, jsem byl šťastný. To jen tak někdo říct nemůže.

Nevěděl jsem, jak velkou naději mám, že mi uvěří. Odmítal jsem ji zahlcovat sladkobolnými řečičkami, už takhle jsem se překonal při psaní toho vzkazu. Jistě, byla to pravda, ale já prostě takový nejsem. A jestli by nebyla schopná přijmout mě takového, jaký skutečně jsem... Pak by to nikdy nemohla být ta pravá pro mě a pro hrabství. Ale já věřil. Teď šlo jen o to, jestli moje víra bude stačit.

Povzdechl jsem si a začal zvažovat, co se stane, když mi uvěří. Musím jí vysvětlit tolik věcí... Moc dobře vím, co ji trápí. Snažím se čtení jejích myšlenek vyhnout, ale ne vždy se to podaří. Někdy je to, jako kdyby je na mě až křičela.

Například, proč jsme tu tak sami. Jen pár služek, doktor a my, vampýří dědici. Proč tu není můj někdejší nejlepší přítel? Nebo otcův rádce? Proč tu není tisícero dalších dvořanů, kteří tu dřív žili?

Nabízelo se tu víc otázek. Ale tyhle ji trápily nejvíc. Bylo to jednoduché – po tom útoku se otec rozhodl nikomu nevěřit. Doslova všechny vyhnal. Hlavní bylo bezpečí budoucí hraběnky a mojí snoubenky. Jenže tím zradil naše přátele... A my zůstali opravdu sami.

Další věc byla ta, že jsem měl už dávno převzít vládu po otci a oženit se. Jenže když si vaše snoubenka nepamatuje kloudné slovo z toho roku, co tu pobyla, tak se věci trochu zkomplikují, takříkajíc. A tak se otec vypravil do Londýna, do Buckinghamského paláce, aby si promluvil s královnou a doslova ji prosil na kolenou, aby nám dala další rok. Přinejmenším rok.

Po několika jednáních souhlasila, že nám poskytne rok, ani víc, ani míň. Pokud se do té doby nestane Jeanine Detrayová vampýrkou, mou snoubenkou a hraběnkou, tak nám odebere vládu. Ano, málokdo věděl, že britská královna je ve skutečnosti nejstarší vampýrka v celé Británii.

Bohužel, tím, co královna řekla, určila Růžence osud, z kterého není návratu. Kdo ví, jestli by mi novou snoubenku schválila? A i kdyby ano, kde bych ji asi tak našel?

Takhle nějak jsem se dostal k tomu, že ve dvě hodiny ráno stojím na balkóně a přemýšlím o svých šancích na záchranu toho všeho. Kdybych měl být doslova teatrální, tak bych mohl říct, že záchrana Walesu záleží jedině na Růženčině rozhodnutí.

Uchechtl jsem se, když jsem si představil, jak by se na tohle zatvářila Růženka sama. Byla tak jedinečná a vzdorovitá a možná proto jsem ji tak miloval. Nedokázal jsem si představit lepší dívku vedle mě na trůn, přičemž ona by mi samozřejmě oponovala s lehkostí, jako vánek proplétající se mezi plátky růží. Jako když se derete davem, který vás ale sám pouští skrz.

Napadalo mě mnoho synonym, přesto žádné z nich přesně nevystihovalo Růženku v takové situaci.

 Představa Růženky, jak se bouří... Úsměv mi vyskočil na rty prakticky v té samé vteřině. Vlasy jí víří kolem hlavy, oči má zúžené do dvou škvírek a pusu má zkroucenou do podivného šklebu. Kterou bych v té chvíli samozřejmě tak rád přinutil se zase usmívat... Zlíbal bych ji do nevědomí.

Myšlenky mi hlavě vířily jedna za druhou. Například při slově nevědomí se můj zasněný výraz změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Nevědomí... To nemá daleko od zapomnění. A zapomnění je tak nepříjemné a nevítané. Existuje na něj jen jeden lék. Který samozřejmě neschvaluji. Ale bylo mi jasné, že Růženka by pro svoje vzpomínky udělala cokoli. Doslova cokoli.

Zavřel jsem oči při představě, že by opravdu souhlasila. Konečně ochutnat její krev... Po tom jsem toužil od samého počátku a taky, že jsem si to celou tu dobu odpíral. Bylo to špatné. Odpudivé. Ale lákavé.

A přiznejme si to, já byl monstrum. Tomu jsme se ani já ani ona vyhnout nemohli. Jenže co když mě právě kvůli mé podstatě odmítne? Nedokáže se odmilovat. Ale dokáže to popřít. A jestli uvidí, jak moc mě ovládá má skrytá touha...

Ale já už věděl, co udělám. Navrhnu jí to a varuji jí, že se to může vymknout z rukou. Řeknu jí, že mi může kdykoli zabránit v tom, abych pokračoval.

Zapřísahal jsem se svojí duši, že mě nebude ovládat její krev, jako mě ovládla spousty dalších. Kvůli ní to zvládnu. Budu věřit sám sobě, stejně jako mi věří ona.

Nechám ji samotnou, aby rozhodla, jestli chce své vzpomínky i za cenu toho, že ji kousnu a možná zabiju.