Vampýří chráněnka: Začátek

9.

Další, poměrně kratší, kapitola je tu. Přeju příjemné čtení!

*A.99*

***
Jeanine

Nebylo to poprvé, co jsem si sa svůj život přála, aby se z reality stal sen a já se mohla probudit. Ačkoli by to byla v mém případě noční můra, i tak mé přání pořád přetrvávalo.

Pořád jsem doufala, že vskutku sním, no naděje pohasla, když jsem se štípla do paže. A v ten samý moment mi došlo, že bych měla odpovědět.

Pohlédla jsem na Christiana. Byl nervózní, což je logické. Ale stále mu v očích pohrávala jeho typická a osobní arogance. V hlavě mi už po kratičkou dobu pohrávala myšlenka, zda to není jen maska.

Mírně se ošil a to už mi, nutno říct, že ne poprvé, připomenulo, že čeká na moji reakci. A popravdě řečeno, té jsem se obávala i já. Co mu mám, sakra, odpovědět? Nemyslí si, doufám, že mu řeknu prosté a jednoduché „ano“?

Povzdechla jsem si. Jediné, co mi běhalo myslí, bylo, vyrukovat na jeho otázku další otázkou.

„Co si myslíš, že ti odpovím?“ Zkoumavě jsem na něj dál hleděla a hledala v jeho tváři náznak pochopení toho, proč váhám. Ale kromě slabého záblesku bolesti v jeho očích a poté – jak jinak, než arogance – se mi nic nedostalo.

„Popravdě, nevím. Moje realistická polovina doufá, že řekneš ano. A ta druhá…“ Víc říkat nemusel. Bylo jasné, že zbylá část přímo prahne po tom, abych jednoduše odmítla.

Ale po čem toužím já?

Zavrtěla jsem hlavou. „Je mi to jasný. Ale v tom případě, vysvětli mi, proč mě vlastně žádáš o ruku, když sám nevíš, co chceš?“ hlesla jsem zoufale a bouchla pěstí do peřiny. Připadala jsem si tak malá, menší, než špendlíková hlavička.

Představa nás dvou mě rozechvívala děsem a ještě něčím. Pocity, které jsem si přála necítit. Kousla jsem se do rtu a vstala z postele, nehledě na to, jak vypadám. Obešla jsem ho, stále klečícího na zemi a začala pochodovat sem a tam.

Byla jsem nervózní. Zatraceně nervózní. Ostatně, kdo by v mém případě nebyl?

Po nekonečně dlouhé době, kdy jsme jeden na druhého zírali, se od něj ozvala odpověď.

„Nevím,“ zašeptal a já, konečně, měla tu možnost prohlédnout na opravdového Christiana, který snad i má city. Za normálních okolností bych pochybovala, že se to může stát, ale tohle normální okolnosti nebyly ani omylem.

Nic z toho, co se od mého probuzení doteď stalo, se nelze vykládat jako normální.

Pak vstal a přešel ke mně. Couvala jsem, dokud jsem nenarazila na dveře a nebyla zepředu zablokovaná jeho tělem. V hlavě mi svítila varovná kontrolka, která se mohla zbláznit. Tohle nebylo správné, a já přesto stála a dál zírala na něj.

„Já…“ hlesl a než jsem stihla zaregistrovat ten pohyb, tak se ozval dunivý zvuk, když pěstí udeřil do dveří. Vyjekla jsem a setkala se s jeho vyděšeným a omluvným pohledem. Dýchala jsem zrychleně, srdce se mi splašilo a nehodlalo s tím přestat.

„Já nevím, co vlastně cítím. Tebe nenávidím, ale zároveň… A pak žal. Vztek. Jak jsem už řekl, tak nenávist… Ale ten čtvrtý pocit nezvládám pojmenovat. A skoro za vším stojíš ty,“ vydechl jen několik málo centimetrů od mojí tváře.

Pro jednou jsem ho chápala. Až na ten žal, jsme to měli naprosto stejně.

Přikývla jsem a zadívala se mu do očí. Hodnou chvíli je klopil, ale pak mi začal pohled oplácet. Ta doslova masivní energie, co proudila mezi námi, byla nepopsatelná. Nenávist, hněv a… A ještě jeden vtíravý pocit. Tak čistý a hluboký, slabý, ale bojovný.

Pocit, který jsem nepoznala za celý svůj život, a teď, po dvou dnech, mi přišel tak známý.

Pocit, který jsem dřív, v souvislosti s ním neuměla pojmenovat, a stejně tak on. Ale teď, najednou, když jsme se oba ocitli v té nejzranitelnější situaci, mi došlo, co to je.

Byla to láska.