Vampýří chráněnka: Začátek

8.

Tak i osmá kapitola :). Ještě jednou mě to opravdu moc mrzí. A děkuji za zájem ;).

***

Christian

Vypadala tak nevinně. Nemohl jsem si zrovna ji vybrat za oběť, ale copak jsem měl na výběr? Měl jsem žízeň a netvor hluboko ve mně sílil. Pokud budu otálet ještě chvíli, ta čistá a nic netušící dívka to schytá úplně. Když zaútočím teď, tak se ještě budu moct ovládnout.

Jen se maličko napiju… A pak ji nechám zapomenout. Nikdy nebude vědět, že se z ní napil vampýr. Ale proč se mi do toho nechce? Ne u ní?

Byla vystrašená. Cítila mojí přítomnost? To nemohla. Vždyť kolem jezdí auta, chodí lidé, já musím být pro ni prakticky neviditelný. Ale přesto se třásla a zimou to být nemohlo; na to je v tomhle sice večerním, ale letním počasí teplo.

Bála se. A hodně. Ale proč?

Když se začala blížit k otevřené bráně parku, pochopil jsem. Strach je přirozená lidská vlastnost, to jsem věděl. Ale že by i hloupost?

Protože ona jde v tuhle nebezpečnou noční hodinu přes park, kde je jen jedna lampa – uprostřed. Kde ji můžou znásilnit, ba co hůř, zabít – to je jediné místo tady v okolí, kde má vampýr dostatek tmy na vraždu. A sice je pod vládou mého otce zakázáno vysávat lidi do úplné smrti – to smí jen člen hraběcí rodiny a i ten jen ojediněle – ale tady na to mají to soukromí.

Proč, holka, proč jsi tak neuvěřitelně hloupá?

Nevydal jsem se za ní. Nechtěl jsem ji nechat na pospas osudu, to je jasné, ale bál jsem se, že se nakonec tím, kdo ji zabije, stanu já. Ne. Já tu počkám. Pokud se do víc jak deseti vteřin neozve výkřik nebo neuslyším známky útoku, odejdu.

A zapomenu na ni. I přesto, že je krásná jak v obličeji, tak i jinde na těle. I přesto, že by se náramně hodila pro mě.

Nemohl bych jí to udělat. Buď ji zabít, nebo vzít sebou – a vystavit ji tomu nejhoršímu osudu. Kdyby jen věděla, co by ji se mnou čekalo…

Prudce jsem se nadechl a vydechl. Má žízeň se zhoršovala. Dnes večer se musím nakrmit, ať to stojí, co to stojí.

Ale ne z ní.

Říkal jsem si; odběhnu si jen na chvíli. Jen za roh, tam se napiju z nějakého pobudy a hned se vrátím. Slíbil jsem si to. Slíbil jsem to jí.

Udělal jsem první krok a znovu se ohlédl do tmy parku. Když za ní půjdu, riskuju, že přeruším útok cizího vampýra a dostanu se s ním do střetu. A kdyby tam žádný nebyl, tak bych riskoval vlastní sebeovládání.

To bych si neodpustil. Ne u její jemné a čisté tváře, u její duše, která si zasluhuje normální život.

Obrátil jsem se, abych se šel nakrmit. A pak jsem to uslyšel.

Skoro zuřivé zavrčení a vysoký, nelidský jekot dívky v nesnázích.

Nemusel jsem se dlouho přemlouvat, abych se za ní rozběhl. Dřív, než jsem se probral, jsem už letěl směrem k vraždícímu monstru – a díky bohu jsem to nebyl já, to monstrum – a k záchraně dívky, která si získala mé srdce jediným ustrašeným pohledem a pošetilou odvahou vejít do parku.

Byl to nerovný soubor. Já, s výcvikem dědice hraběte, ačkoli žíznivý – a o to víc zuřivý – proti jemu, cizímu vampýřímu nomádu, který je šílený vrah, co nemá pět pohromadě. A výcvik v boji též ne.

V momentě, kdy jsem mu utrhnul hlavu od těla a vysál z něj krev, která mě posílila, se kousek ode mě ozvalo zasténání. Dívka, kterou jsem sem přišel zachránit, byla v bezvědomí. Občas se ozvala, jako právě teď, kvůli silným bolestem.

Měla otřes mozku a krvácela. Hodně. Zapřel jsem v sobě svoji podstatu a našel někde uvnitř Christiana, co dokáže působit, jako člověk.

Klekl jsem si k ní. Jemná porcelánová tvářička, malý nos a plavé vlasy. Jako panenka. Už jen tím, že omdlela, ale i její krásou, mi připomněla květ růže. Rudé růže. Ukradla mi srdce a já zjistil si, že si ho ani nechci vybojovat zpět.

„Vydrž, Růženko. Prosím.“

§§§

Zadíval jsem se na ni. Teď, když se znovu probudila z mdlob, mi už nepřipomínala růži. A přesto jí pořád říkám Růženko. Hodí se to k ní, i když už tak nevypadá. A upřímně; baví mě ji štvát. Zjišťovat, kam až můžu zajít.

Vypadá tak roztomile, když se zlobí. Jako právě teď.

Povzdechl jsem si. Jen kdyby nebyla tak arogantní a panovačná, jak na mě působí. Musím ji nenávidět; když jí podlehnu, nevím, jak to skončí. Ona nenávidí mě, já ji. Je nám souzeno vůbec něco jiného?

„Vážně to chceš vědět?“ zeptal jsem se naposledy, i když jsem znal odpověď. Rozhodně přikývla.

„Zachránil jsem tě proto, že jsem byl poblíž, shodou okolností na lovu. Ale nesledoval jsem tebe. Jen jsi mi zkřížila cestu, když si tak hloupě vešla přímo do náruče smrti skrz brány parku,“ odmlčel jsem se a sledoval její zamračenou tvář, jak se rozpomíná.

„Chtěl jsem odejít. Napít se z bezdomovce a pak odběhnout a zapomenout. Ale pak jsi zaječela a já… Nemohl jsem tě tam nechat umírat. Víš, nejsem zas až takový necita,“ prohodil jsem ležérně, přičemž uvnitř jsem bojoval sám se sebou. Právě jsem jí odhalil kus sebe.

„A zbytek znáš. Vampýra jsem zabil, tebe donesl jsem a o rok později ses probudila,“ dovyprávěl jsem a chystal se odejít. To by mě ale ještě nesměla zastavit další otázkou.

„Na něco si mi neodpověděl. Proč ještě žiju? Proč mě tu držíte?“ zašeptala zmučeně. Že by si konečně uvědomila tu chybu, co udělala, když vešla do parku?

„Z jednoho prostého důvodu. Do půlroku se musím stát hrabětem a to nejde bez právoplatné vampýří hraběnky a manželky.“

Vytřeštila oči. Začínalo jí svítat.

Poklekl jsem na jedno koleno, abych tomu divadlu dodal patřičnou úctu.

„Jeanine Detrayová, staneš se vampýrkou, a co především, mojí ženou a hraběnkou?“