Vampýří chráněnka: Začátek

2.

Jeanine

Vstřebávala jsem, co mi před pár vteřinami řekl. To není možné, to nemůže být… Tvář mi zkrápěly slzy, které pocházely z děsu uvnitř mě. Z hloubi mé duše se mi dral jekot, ale ven se nedostal. Moje hlasivky proti tomu protestovaly, a já tušila, že když neječím, tak je to jedině dobře.

„Hej, Růženko, já nevěděl, že tě to tak… sejme,“ ozval se z rohu pokoje stále ten samý hlas. Vampýří hlas. On je ještě tady?

Nepodívala jsem se jeho směrem, dál jsem pohledem propalovala peřinu a toužila v jediné; aby zmizel. Proč mi to musel říct hned? A navíc tak krutým a odměřeným tónem? Nemá duši?

Vzápětí jsem si sama odpověděla – ne, zřejmě nemá.

„Nech mě být. Anebo, víš co, než si odkráčíš, hrabátko, dej mi alespoň mobil,“ vyzvala jsem ho chladným hlasem, aniž bych vzala v potaz to, že mi kdykoli může vyhrožovat skutečnou smrtí, když nebudu dostatečně uctivá.

Jediné, čeho jsem se ale bohudík, nebo částečně i bohužel dostala, byl jeho ledový hlas.

„Máš ho na stolku.“ Pak zmizel, dřív, než jsem stačila alespoň poděkovat a práskl dveřmi. Nutno říct, že to se mnou docela otřáslo. Donutila jsem samu sebe, abych se několikrát nadechla a trochu se uklidnila. Bylo mi jasné, že ač tomu celé mé já odmítalo věřit, tak to co řekl ten vampýr (pořád mi nebyl ochotný sdělit své jméno) je pravda.

Všichni si myslí, že jsem mrtvá. Všichni, kromě vampýrů na tomhle hrabství. No, přiznejme si, že raději bych doopravdy byla mrtvá. Už jen proto, že nechci vědět, jaké mají se mnou plány. Brr, už i já na sebe pohlížím jako na jejich majetek.

Zavřela jsem oči a znovu se několikrát nadechla.

Pak jsem se natáhla pro mobil, který opravdu ležel na nočním stolku. Odemkla jsem ho a podívala se na datum. Bylo doopravdy 19. července, stejně jako tehdy. Pak následoval rok, který nebyl stejný, jak jsem se ještě donedávna domnívala – 2013 -, nýbrž 2014.

Měl pravdu.

A kromě toho, že jsem samu sebe konečně přesvědčila o pravdivosti vampýrových slov, jsem si všimla, že mám víc, jak tucet nepřijatých hovorů od Lily a dvakrát tak víc od mých rodičů. A ty zprávy…

Kruci, Jean, kde vězíš? L.

Jestli se zpozdíš ještě o pět minut, půjdu tě hledat! L.

Odpověz mi! L.

A dost. Volám tvým rodičům! L.

A pak od nich. Od mamky. Od taťky.

Zlato, volala nám Lily, prý jsi nedorazila na oslavu… Kde se touláš?

Jeanine, ozvi se!

Jeanine, přikazujeme ti, abys dorazila domů, okamžitě!

Jeanine, voláme na policii.

Nebyly to všechny zprávy, ani omylem. Ale já už prostě neměla to srdce, číst to. Jedna byla smutnější a bolestnější než druhá. Ani jsem si neuvědomila, že mi tečou slzy po tvářích, než mi jedna ukápla na obrazovku.

Plakala jsem. Plakala jsem pro ně, kvůli tomu, že si myslí, že jsem mrtvá. A taky kvůli sobě. Proč jsem zrovna já musela skončit takhle?

Sice zatím žiju, ale s vampýry, kteří by si mě nejradši dali jako svačinku. Nepřipadalo mi to jako výhra, ani v nejmenším.

Tak proč?