Vampýří chráněnka: Začátek

18.

Jeanine

V sídle bylo ticho. Ne, že by tu dřív nebylo, ale jasně tu byla znát nepřítomnost hraběte. Povzdechla jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci uvázat k takovému životu napořád. Navždy. Ale pokud miluju Christiana a chci zabránit masakru v celé Británii... Tak nemám na výběr. Přeci jen, někde venku žije i moje rodina a přátelé.

„Christiane." Zastavila jsem se. Otočil se a s pátravým výrazem v očích se na mě zahleděl.

„Mám ještě jednu otázku, ohledně toho všeho," řekla jsem a mávla rukama, aby pochopil, co tím myslím.

„Ano?"

„Jak jste to udělali, že když jsem se podruhé probrala z kómatu, tak můj mobil vypadal, jako kdyby ho rok nikdo nepoužíval? Že tam byly ty nepřečtené zprávy a tak..." zamyslela jsem se.

Christian se rozesmál a já poprvé od včerejší noci zahlédla v jeho tváři stopu po uvolnění. „Tebe zajímá vážně tohle? Stačí mít chytré a vlivné známé, víš? Jako například hackery..." Pobaveně se usmál. Přešla jsem k němu a zabodla mu prst do hrudi.

„Takže jste to věděli, že se probudím, aniž bych si něco pamatovala, že jo?" Naoko jsem se zamračila.

„To bylo spíš pro jistotu. Ale dá se říct, že jsme to tušili," vysvětloval. „Ale máš pravdu. Byli jsme připravení na vše. Dokonce i hrát, jak moc tě neznáme a, v mém případě, nenávidíme," dodal s úšklebkem. Obočí mi vylétlo navrch hlavy.

„To mi chceš říct, že jste to všechno předstírali?"

„No, občas jsi mě docela štvala, to je pravda," odpověděl mi zamyšleně. Z legrace jsem ho bouchla do hrudi. Sice to skoro necítil, ale i tak mi to přineslo slabé uspokojení.

„Dobře, dobře, předstírali. Ze začátku jsem byl ale opravdu naštvaný. Ne na tebe, ale na sebe, že jsem to dopustil... A nechoval jsem se zrovna mile," zamračil se.

„A já snad jo?" řekla jsem, což ho rozesmálo. Vzápětí jsem zívla. Minulou noc jsem nebyla schopná oko zamhouřit, takže i když se ještě ani nesetmělo, postel pro mě byla něco jako dar z nebes.

„Nevadí ti, že si půjdu lehnout, viď?" usmála jsem se.

„Ne, jen jdi. Kéž bych taky dokázal na chvíli vypnout..."

Vtom mě něco napadlo. „Christiane?"

Otočil se na mě a nasadil si na tvář nucený úsměv. „Ano, Růženko?"

„Víš, po včerejšku nechci spát sama. Nechtěl bys mě doprovodit?" Snažila jsem se, abych vypadala nevinně, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Jakmile se ke mně rozešel, tak moje maska povolila úplně.

„S radostí, madam." Přešel ke mně a bez varování mi podrazil nohy a vzal do náruče. Vykřikla jsem, ale objala ho kolem krku a zabořila hlavu do jeho ramene.

Cítila jsem, jak se rozběhl rychlostí, na kterou si snad nikdy nezvyknu. Bála jsem se závratí, takže dívat se, když letíme, nepřipadalo v úvahu. Teprve tehdy, když mi zašeptal do ucha moje jméno, jsem otevřela oči a postavila se na zem.

Do pokoje sahaly poslední paprsky slunce, které se nakonec přece jen ukázalo – i když těsně před západem. Mírně jsem zavrávorala, a tak jsem se radši opřela o zeď za mnou. Stále jsem byla oblečená v těch těsných černých šatech, takže jsem si nemohla povšimnout, že na mě Christian může oči nechat.

Lichotilo mi to. Uvědomila jsem si, že jsme spolu už určitě spali, takže mě o to víc mrzelo, že mi ty vzpomínky zmizely z hlavy spolu s krví. A napadl mě jediný způsob, jak nahradit to prázdné místo v mojí hlavě. Dosadit tam nové vzpomínky. Ještě lepší.